Jeho otec, Ernest Jan Biron, obdařený bezmeznou důvěrou carevny Anny Ivanovny, začal pro sebe hromadit státní úřady v Rusku. V Rusku tak započala vláda jednoho ministra, totiž Birona, a toto období je proto nazýváno „bironovština“. Od poloviny 30. let 17. století měl Biron fakticky plně v rukou vládu v Rusku, rychle bohatl a jeho majetek byl zanedlouho srovnatelný s majetkem carské rodiny. Byl známý životem na vysoké noze a chovem koní, na carském dvoře organizoval lovy, hostiny a excentrické hry a zábavy a zavedl v Rusku módu přepychu a okázalosti. Jeho vláda byla ale plná surovosti, teroru a byrokratické zvůle, čehož důsledkem byla lokální povstání a mužické bouře.
Mládí prožil Petr Biron v Sankt Petěrburgu a u carského dvora měl zakotvit díky sňatku s carevninou sestřenicí Annou Leopoldovnou. Tyto plány však překazila dvorská intrika Artemije Volynského, který si tak vyřizoval účty s jeho otcem. V roce 1740, po smrti carevny Anny Ivanovny a palácovém převratu, kterým se Anna Leopoldovna zmocnila vlády jako regentka svého syna Ivana VI., byl Petr Biron spolu s rodiči poslán do vyhnanství na Sibiř. Tam rodina pobývala do té doby, než vládu v Rusku převzala za pomoci dalšího palácového převratu druhorozená dcera Petra Velikého carevna Alžběta I. Petrovna.
Ta vyhnanství Bironových zmírnila na domácí vězení a rodina potom bydlela v Jaroslavli na Volze. Až Alžbětin následník, car Petr III., manžel Kateřiny II. Veliké, dovolil v roce 1762, aby se Ernest Biron vrátit se do Sankt Petěrburgu a vrátil mu dokonce i jeho úřady a řády. To znamenalo obrat v životě i jeho syna Petra, kterému byla udělena hodnost generálmajora jízdy.
Po návratu Ernesta Birona k vládě v Kuronsku a Zemgale v roce 1763 se Petr Biron stal jeho následníkem. Formálně převzal vládu na těchto panstvích v roce 1769 po otcově abdikaci, titul vévody získal v roce 1772, ale nebyl schopný vládce, vedl nestabilní a v důsledku toho i neúspěšnou politiku. Zdědil také velké statky ve Slezsku a v Čechách a k nim přikoupil postupně další rozsáhlé majetky, např. Zaháňské vévodství ve Slezsku 1786, panství Náchod v Čechách (1792) a Černínský palác v Praze (1796).
I když Petr Biron do svých majetků dost investoval, trávil i se svou, tehdy již třetí manželkou, říšskou hraběnkou Dorotheou von Medem hodně času na cestách v zahraničí a správu svých panství nechával správcům. Ti je spravovali spíše ku svému prospěchu a tato situace vyústila časem až k tomu, že si na Birona jeho dvořané stěžovali osobně až u carevny Kateřiny II. Veliké. Ta byla tak nespokojená s Bironovými vztahy s Pruskem, že dosáhla roku 1795 toho, že se Biron rozhodl vzdát se Kuronského vévodství a převést ho Rusku. Výměnou za to obdržel vysokou doživotní státní rentu ve výši 100 000 tolarů a jednorázovou kompenzaci za pozbyté majetky ve výši 2 mil. rublů. Od té doby žil Petr Biron střídavě v Berlíně a na svých slezských statcích.
V prosinci roku 1799 onemocněl a odebral se ze svého náchodského zámku do blízkého zámku v Jeleniowě u lázní Kudowa Zdrój, kde si u lékaře von Mutia, jehož rodině zámek patřil, vyjednal pobyt. Tam ho navštívila jeho manželka vévodkyně Dorothea s jejich čtyřmi dcerami, a to poměrně předvídavě, protože Bironův stav se stále zhoršoval. 6. ledna roku 1800 vévoda sepsal závěť a 13. ledna téhož roku zemřel. Jeho ostatky byly převezeny do Zaháně a tam pohřbeny v kryptě pod věží Kostela milosti.
Petr Biron si našel zprostředkovaně místo i v naší literatuře. Jeho první dvě manželství zůstala bezdětná, ale z toho třetího vzešla, Kateřina Vilemína Zaháňská, manželka vévody Julia Armanda de Rohan-Guéménée, později knížete Vasilije Trubeckého a hraběte Karla von Schulenburg-Vitzenburga a milenka knížete Metternicha; v Čechách známa jako paní kněžna z „Babičky“ Boženy Němcové. Matkou spisovatelky potom mohla podle některých badatelů být sestra Kateřiny Vilemíny Dorothea.
Petra Birona samotného potom ztvárnil český spisovatel Alois Jirásek ve svém románě „Na dvoře vévodském“, kde ho představil jako dobrotivého a starostlivého pána svých poddaných. Současně také působivě vykreslil život na náchodském zámku v létě roku 1799 a ve vzpomínkách a vyprávěních vévodových příbuzných i vévodův celkový obraz.
