V letech 1835 – 1840 studoval na pražské Akademii výtvarných umění. Byl žákem Františka Tkadlíka (1786 v Praze – 1840 tamtéž). Profesor Tkadlík byl skvělý kreslíř a vyznavač nazarenismu (uměleckého směru čerpajícího z náboženské tematiky a inspirujícího se uměním středověku a rané italské renesance), žáky vedl k přesné kresbě a ukázněné kompozici.
Po jeho smrti pokračoval ve studiu – patrně soukromě – v ateliéru Christiana Rubena (1805 v německém Trevíru – 1875 v Inzersdorfu v Rakouskou).
Profesor Ruben, autor historických obrazů, vštěpoval studentům zásady romantismu. Oba profesoři si asi talentovaného adepta malířství oblíbili, Tkadlík si jej vybral ke spolupráci na obrazech pro kostely v Kostelci nad Orlicí a Rychnově nad Kněžnou a pod dohledem Rubena později namaloval, obrazy pro kostely v Hluboké nad Vltavou a ve Svatém Janu pod Skalou.
V září 1837 se provdala budoucí spisovatelka Božena Němcová a přijela do Červeného Kostelce. Záhy se – až do dubna následujícího roku – setkávala s Gustavem Vackem.
Tak to uhlazeně praví encyklopedie. Diplomová práce Elišky Jechové to popisuje otevřeněji.
„V této době vstupuje do života Němcové první milenec – Gustav Vacek – student pražské malířské Akademie. Němcové imponuje jeho jemná, vytříbená povaha, která je tak vzdálená od povahy jejího obhroublého manžela. O vztahu mezi Vackem a Němcovou toho moc nevíme. V pozůstalosti Gustava Vacka byla nalezena malba krásné černovlasé dívky, která jako jediná připomíná tuto milostnou epizodu života obou milenců.“
Vackův údajný dívčí portrét spisovatelky zaujímal významné místo na stěně pokojíku malířova domu.
Zážitky z Kostelce – samozřejmě jiné, než uvádíme výše – Němcová později zužitkovala v povídce Chudí lidé.
Po studiích Vacek žil a pracoval střídavě v Praze a Červeném Kostelci, od konce padesátých let až na výjimky v Kostelci. V rodném městě si dal podle vlastního architektonického návrhu postavit městským stavitelem Hermanem Regnerem výstavný „dům v řeckém slohu“ (čp. 34) a později k němu nechal přistavět zahradní ateliér, „velkou slunnou zahradu za domem dal proměnit ve vkusný anglický park“.
Gustav Vacek rád a často cestoval. Už během studií prošel se svým přítelem, kreslířem a mědirytcem Konrádem Wiesnerem (1821 ve Vrchlabí –1847 v Římě) Jizerské hory, Jiráskův kraj, Broumovsko a Sudety. V následujících letech podnikal cesty za významnými uměleckými sbírkami, důkladně se seznamoval s díly světoznámých obrazových galerií, tvořil kopie děl slavných malířů. Ve Vídni, v Mnichově, v Drážďanech a Berlíně i v Paříži, kde byl Vacek kratší čas žákem samotného Gustave Couberta (1819 ve francouzském Ornans – 1877 v La Tour-de-Peilz ve Švýcarsku).
Gustav Vacek je znám zejména jako autor řady oltářních obrazů. Namaloval je mj. pro kostely v Červeném Kostelci, Náchodě, Trutnově, Olešnici, Hradci Králové, Chlumci nad Cidlinou, Smidarech, Pardubicích, Poděbradech, Libštátě, Rtyni, Čimelicích, ve Velké Jesenici nebo na Boušíně.
Vacek v nich nezapřel vynikajícího figuralistu a portrétistu. Dařilo se mu vystihovat různé lidské typy, kladl v nich důraz na vážnou a přísnou krásu, ušlechtilost linií a tvarů, harmonický soulad, vznešenost, kontrast světla a stínu.
Gustav Vacek se zabýval rovněž restaurováním obrazů, knižní ilustrací, malbou žánrovou, figurální (na objednávku Ferdinanda I. Dobrotivého namaloval roku 1854 obraz Starý ovčák a jeho syn, na základě konkurzu vytvořil pro zasedací síň pražské Staroměstské radnice obraz Františka Josefa I. aj.) a portrétní.
Krajinář Ferdinand Engelmüller miloval a maloval Polabí. Jeho obrazy naplňuje romantická melancholie
Na počátku roku 1858 Gustav Vacek vážně onemocněl. Stálé fyzické a duševní vypětí oslabily malířovi zrak, způsobily vážnou nervovou chorobu. Vacek musel zanechat malování, vrátil se do Kostelce a na radu lékařů podnikal cesty do hor.
Těžká rána ho pak postihla v roce 1866. Ve Vackově domě byl zřízen lazaret pro pruské vojáky a později zabrala dům pruská vojenská posádka. Vojáci tehdy zničili nebo zcizili mnoho Vackových obrazů, kreseb, skic, studií a náčrtníků. Ani to však umělce nezlomilo.
Téhož roku se vrátil do Prahy, v následujícím roce provedl podle návrhu svého přítele ze studií, tehdejšího ředitele akademie Josefa Matyáše Trenkwalda (1824 v Praze – 1897, Perchtoldsdorf, Rakousko), v karlínském kostele svatých Cyrila a Metoděje rozměrnou fresku v apsidě presbytáře. Malba v apsidě chrámu byla provedena nákladem Krasoumné jednoty v letech 1867 – 1873. Trenkwald vytvořil přípravné kartony (jsou dnes v majetku Národní galerie), na provedení malby samotné však pracoval Vacek.
Ústředním výjevem malby v apsidě je postava žehnajícího Krista v mandorle, nesené a obklopené anděly. Ve spodní části malby pak nalezneme postavy apoštolů, v jejichž středu se nachází trůnící Panna Maria (podle pramenů těhotná) s Cyrilem a Metodějem. Celou kompozici apsidy završuje pás medailonů s poprsími dvanácti starozákonních postav.
Zhoršující se oční choroba a nezdařená operace však v roce 1871 umělce donutily k definitivnímu návratu do Červeného Kostelce. Závěr jeho života byl tragický. Téměř zcela oslepl, sužovala ho nervová a srdeční choroba. Z utrpení jej vysvobodila teprve smrt.
„Gustav Watzek, malíř historický“, zemřel v Červeném Kostelci 1. října 1894 a byl pochován do rodinné hrobky na tamním hřbitově.
V roce 2016 mu rodné město dalo dárek a hrobku zrekonstruovalo.
V malířově bohaté pozůstalosti se dochovalo mnoho obrazů, kartonů, skic, kreslířských a malířských studií, osobních předmětů. Řada Vackových obrazů je dosud součástí kostelních interiérů, další jsou zřejmě v majetku soukromých osob. Pražská Národní galerie vlastní Vackův obraz Malíři na cestách (1852), kresbu Upřímnost nad krásu a patřila jí též kresba Madona mezi svatými.
Po zlikvidování červenokosteleckého muzea byla část jeho sbírek, včetně některých z Vackovy pozůstalosti, převedena do fondu Okresního muzea v Náchodě. Řada Vackových prací se pravděpodobně ocitla v soukromých rukou, význačný konvolut jeho děl byl po řadu let ukryt ve velké dřevěné bedně a v malované truhle na půdě zdejší staré radnice, kde byl na jaře roku 1984 nalezen pracovníky českoskalických muzeí. Bezmála dvě desítky obrazů, několik malířských studií a stovka kreseb byla převezena do České Skalice, ošetřena a v roce 1991 vystavena v Domku Boženy Němcové. Tehdy byly také Vackovy práce formálně předány městu Červený Kostelec. K jejich skutečnému předání však došlo až v roce 2000, respektive 2001. Staly se základem pro stálou expozici vytvořenou v části podkroví Domku Boženy Němcové.
Zdroje: Wikipedie; Vlastimil Havlík; Adéla Klinerová: Výzdoba chrámu sv. Cyrila a Metoděje, Staletá Praha, 2018; Eliška Jechová: Božena Němcová v pohledu V. Tilla a M. Ivanova, Západočeská univerzita v Plzni, 2015
