Společnost vlasteneckých přátel umění tvořilo osm šlechticů, kteří se sdružili, „aby klesající vkus umělecký byl povzbuzen, aby se zamezilo vyvážení z vlasti zbývajících ještě děl uměleckých, aby byla založena obrazárna a zřízena škola umělecká“. Obrazárna vznikla v Klementinu v roce 1796.
První ředitel Akademie, německý rytec Josef Bergler (1753 – 1829), se své zakladatelské úlohy zhostil velmi dobře, napsal učební osnovy, pořídil sbírku sádrových modelů slavných evropských soch, a dvojrozměrných grafických předloh, zejména vlastních kresebných kopií podle Raffaela. V Berglerově ateliéru se vyučily tři desítky českých i německých výtvarníků, zakladatelů novodobé malby a rytectví, například malíři Václav Prachner, Václav Mánes (strýc Josefa), J. V. Hellich, Josef Navrátil ad.
V roce 1801 přibyla výuka grafiky (Antonín Herzinger, 1763 v rakouském Fallbachu – 1826 v Praze), dále se ustanovila škola krajinářská, vedená od roku 1806 Karlem Postlem (1769 v Bechyni – 1818 v Praze), obnovená v roce 1838 Antonínem Mánesem (1784 v Praze – 1843 tamtéž), po jeho smrti se krajinářského ateliéru ujal z Mnichova povolaný Max Haushofer (1811 v Nymphenburgu – 1866 ve Starnbergu, obojí Německo).
Od roku 1831 stál v čele Akademie Franz Waldhrer (1784 v Žatci – 1835 v Praze), pak Čech František Tkadlík (1786 na pražské Malé Straně – 1840 v Praze). Další ředitel Christian Ruben (1805 v německém Trevíru – 1875 v rakouském Inzersdorfu) rozšířil program školy o historickou malbu. V šedesátých letech procházela Akademie krizí, jedním z jejích projevů byla upadající prestiž pedagogického sboru, klesající počet žáků a zrušení krajinářské školy v roce 1866.
O překonání krize se snažil profesorský sbor ve složení Antonín Lhota (1812 v Kutné Hoře – 1905 ve Volyni) – první rektor volený profesory, r. 1877 –, František Čermák a František Sequens.
Akademii sužoval nedostatek finančních prostředků, který v roce 1885 vyústil v naléhavou prosbu o dotaci adresovanou Zemskému sněmu. V konkurenci nově zřízené Uměleckoprůmyslové školy neuhájila Akademie po odchodu z Klementina ani svoje prostorové požadavky a v nově postavené budově na dnešním náměstí Jana Palacha dostala pouhých devět místností.
V roce 1887 došlo za finanční pomoci státu k reorganizaci školy, takzvaná elementárka byla sloučena s tradičním oddělením antik a modelů do jednotné přípravky, na kterou dále navazovaly tři speciální školy – pro malbu historickou a náboženskou, pro malbu žánrovou a krajinářskou.
Doslova epochální předěl v dějinách Akademie znamenal příchod dvojice nových pedagogů – od 87 Maxmiliána Pirnera (1854 v Sušici – 1924 v Praze) a Julia Mařáka (1832 v Litomyšli – 1899 v Praze).
Tato reforma předznamenala mohutný rozvoj českého moderního umění v 90. letech a na přelomu 19. a 20. století, výrazně podpořila tvůrčí otázky v problematice moderního umění, do této doby nahrazované rutinou a jednostranně politicky zaměřenými národnostními ideologiemi. Mařák hlásal volný individuální vývoj, podpořený teoretickými znalosti z dějin umění, anatomie, archeologie atp.
Julius Mařák a mecenáš Josef Hlávka (1831, Přeštice – 1908 v Praze) iniciovali významné posílení profesorského sboru o Vojtěcha Hynaise (1854 ve Vídni – 1925 v Praze) a Václava Brožíka (1851 v Třemošné – 1901 v Paříži), oba malíři dleli v ten čas v Paříži.
Zemský výbor na Hlávkovu žádost propůjčil Pavilón umění na okraji Stromovky – pozůstatek z Jubilejní výstavy – a povolil jeho přestavbu na ateliér. Hlávka pověřil stavitele Quida Bělského (1855 v Praze – 1909, Domousnice), aby vypracoval plány na přestavbu podle přání Hynaise, ten to ovšem se svými požadavky přehnal a nemohlo být zcela po jeho.
Nakonec se ale vody uklidnily a před zahájením školního roku I894/95 se jak Hynais, tak Brožík nastěhovali do nového ateliéru, který nakonec sloužil celých osm let oproti předpokládaným dvěma.
Těch osm dlouhých let totiž trval Hlávkův boj o postavení akademie samé, což komentuje slovy, že mu akademie vzala kus života. Tři roky se musel handrkovat s městským úřadem o vyhlédnutý pozemek u Stromovky, protože ten zde měl v plánu zřídit veřejné sady. Obrat k lepšímu nastal až roku 1896, kdy byla akademie zestátněna.
Mařák zřídil na Akademii také první sochařskou školu, vedenou Josefem V. Myslbekem (1896), spektrum výuky rozšířily v roce 1910 grafická škola Maxe Švabinského a architektonická speciálka Jana Kotěry.
V té době již Akademie natrvalo zakotvila po letech provizorií v nové budově u Stromovky, vybudované podle projektu architekta Václava Roštlapila v letech 1897 až 1903.
Zdroje: Petra Karpíšková: Příběh moderního tvůrce. Joža Uprka, 2007; Jiří T. Kotalík: Historie AVU, 1999; František Ruth: Kronika královské Prahy, 1903; Wikipedie
