Narodil se 20. září 1859 v Mříčné.
Přes 40 let působil jako učitel v Dolních Štěpanicích, obě vesnice jsou dva tři kilometry od Jilemnice – Štěpanice směrem ke Krkonošům, Mříčná směrem opačným.
Od roku 1884 se věnoval turistice.
V roce 1892 dal podnět k založení první české studentské noclehárny na Labské boudě a k výstavbě cesty ze Žalého na Mísečky – dnes je to takzvaná Bucharova cesta.
V roce 1890 přivezl hrabě Jan Harrach (1828 ve Vídni – 1909 tamtéž) na své panství norské lyže. V zimě 1892/3 podle nich nechal vyrobit na pile v Dolních Štěpanicích několik kopií a nabídl vybraným lidem, mezi jinými i učiteli Janu Bucharovi, aby je vyzkoušeli. Setkaly se s okamžitým úspěchem. Lesníci, kteří do té doby chodili do vysokého sněhu v „krokvích“ (primitivnější obdoba kanadských sněžnic), se nyní mohli dostat s menší námahou i do jinak nepřístupných míst.
Zatímco hrabě Harrach uvažoval o lyžích jen jako o pracovní pomůcce, uvědomil si Buchar jejich možnosti pro turistiku. Následujícího volného dne se vypravil s fotografem Hynkem Bedrníkem (1879 v Jilemnici – 1924 tamtéž) na lyžích na Benecko. O výletu večer nadšeně hovořili v restauraci U modré hvězdy v Jilemnici. Brzy se kolem nich vytvořila skupina, z níž zanedlouho vznikl Český krkonošský spolek „Ski“. O jeho založení napsal Buchar článek, který vyšel v časopise Pražský ilustrovaný kurýr 11. května 1893. Tam si jej všiml Josef Rössler – Ořovský, předseda lyžařského odboru Bruslařského klubu v Praze (založen 1887). Oba spolky od následující sezóny navázaly spolupráci. Buchar s jilemnickým klubem pořádal pro Pražany pravidelné výlety do hor, pražská skupina naopak využívala svých kontaktů k propagaci v tisku.
Z množství horských túr, organizovaných Bucharem, můžeme uvést například výpravu čtyřčlenné skupiny z Dolních Štěpanic do Vrchlabí (9. – 10. ledna 1897), cestou strhli lavinu, která jen velkým štěstím nikoho nezranila. Získali tak zkušenost, že je nutné se vyhýbat příkrým svahům s velkou vrstvou sněhu.
Buchar se také zapojil do podpory českých menšin v pohraničí. Například 14. – 16. srpna 1900 uspořádal výlet do Liberce. Na původní oznámení zareagovali jen dva lidé; poté, co k této akci vyslovil odpor německý tisk, se ale na protest přihlásilo dvacet účastníků.
V neděli 16. srpna 1908 se při návratu z výletu do Adršpašských skal dostal do konfliktu s německým průvodčím ve vlaku z Trutnova poté, co mu česky odpověděl na německou výzvu k předložení jízdenky. Průvodčí, rozezlený tím, že Buchar trval na diskusi v češtině, mu do kupé na příští stanici posadil dva arogantní vrchlabské Němce se psem, kteří ho při výstupu v Kunčicích fyzicky napadli. Jen zásah přítomného úředníka Severozápadní dráhy přitom zabránil tomu, aby byl Buchar vysazen z vlaku jako viník incidentu; zastání se ale nedočkal ani u českých zaměstnanců v Martinicích. V tisku se tato událost líčila jako další příklad arogance Němců vůči Čechům s podporou vyšších míst. (Co všechno se českému cestujícímu státi může na dráze v Čechách, Národní listy, 1908)
Letní a zimní turistika, organizovaná Bucharem, změnila tvář Krkonoš. Horské boudy už nebyly v zimě nepřístupné; naopak, příjmy od návštěvníků stoupaly a za zimu se utržilo víc než za léto. Na podporu turistického ruchu se Buchar věnoval i značkování tras, kartografii, spisovatelství a přednáškové činnosti. Jeho úsilím se také postupně během 30 let dostaly harrachovské boudy od německých k českým nájemcům a informace, poskytnuté Bucharem pražskému Ski klubu, přispěly i k tomu, že nedošlo k poněmčení Benecka.
Byl rovněž botanikem, znalcem krkonošské květeny. U Martinovy boudy, podle jiných zpráv u Labské boudy, založil malou botanickou zahrádku.
Stal se předsedou krkonošské župy Klubu československých turistů.
V neděli 21. prosince 1930 utrpěl v Jilemnici těžké zranění po srážce s osobním autem. Léčil se půl roku, poté byl znovu schopen konat horské túry.
Jenže chodit po horách je jedna věc – a chodit po Praze věc druhá. 10. října 1932 Jan Buchar přijel do Prahy, aby se zúčastnil pohřbu svého přítele, poslance Václava Karbuse (1862 – 1932). A při přecházení ulice u Národního divadla byl zachycen nákladním automobilem; těžkým zraněním (roztržená játra a plíce, zlomná páteř) podlehl zakrátko v nemocnici na Karlově náměstí.
Urna s ostatky byla uložena v Jilemnici do rodinné hrobky.
Zdroje: Wikipedie; F. Mašek, Věstník sokolský, 1932
