Předně ho tedy hnětlo to co každého správného vlastence.
Že Uhersko se stalo rok předtím rovnoprávným s Rakouskem a Češi nic.
„Čechy vůbec podobají se nyní – co se politiky týče – Uhrům až do r. 1867: čekají, nechají sebou vláčet – až Bůh popřeje lepších časů.“
25. května císař František Josef schválil zákony „o škole bez víry a náboženství“. To se farářům nelíbilo, biskupům, ani papeži. A tak se Vídeň zle rozhádala s Římem a tak se faráři ani nedivili, že Čeští poslanci opustili Říšský sněm.
„Na sv. Aloise (21. 6. 1868) došlo k zasvěcení III. mostu Pražského dle Císaře Pána pojmenovaného – byl však chladně přijat, jak očití svědkové tvrdí. Všichni čeští spolkové, vyjímaje řemeslnické cechy a obchodníky, byly nepřítomni. Odpoledne je Císař Pán ve Stromovce v Bubenči, očekává se demonstrace.“
Takže protesty proti mocnáři, vida!
„ …a v ohledu národnosti nejde to líp, ano, ještě hůře. Noviny se konfiskují, jednou čtyři najednou: „Politik“, „Národní pokrok“, „Národní listy“ a „Svoboda“, poslední dva to ale věru zasluhují, nebo jsou to prahanebné listy beze vší víry a pra-bezbožné. Hledí se prý k tomu, aby častějším a značnější ztrátou kauce (2000- 1500 zl.) přišly o kauci, a tak zašly.
Všude se lid shromažďuje, činí tak zvané meetingy, tábory na Řípu, na Bezdězi, na Chlumu atd. ovšem se zapovídají, lid se však přece shromažďuje, zpívá, volá Sláva atd. Co z toho povstane? Takovým spůsobem je vše rozervané v každičkém ohledu, a bude-li to dlouho ještě tak trvati, pak…“
Na svatojánské ranní pobožnosti (16. května) však ke svaté Markétě přišlo málo lidu, protože lidi šli raději k poklepání na základní kámen Národního divadla, což kronikáři Veselkovi značně hnulo žlučí: „ – zdali ale divadlo, a to jmenovitě divadlo našeho věku, je tak vyhlášeným prostředkem k rozvinutí se díly duchovní a ušlechtění mravů (!?) o tom musí každý tichý pozorovatel pochybovati. Divadla našeho věku našich spůsobů jsou spíše zkázonosná, jmenovitě pro pokolení mladší. Dokud na divadle se bude provozovati jen milkování a láska zvířecí, dokud nebude svatá na divadle a nedotknutelná cnost a náboženství, víra sv… potud nelze se radovati katolíku z toho, že opět nové místo zkázy, opět o místo pohoršení (pamatuj, kdo čteš, na ballet) a záhuby časné i věčné více.
Takže Jeho Eminence pan kardinál Schwarzenberg se této akce nezúčastnil.
Ale ne všichni komedianti jsou špatní, píše Plodek:
„Dne 4. června přirazili sem komedianté, herci tělocviční, nejen aby zde provozovali své řemeslo, ale aby se dali zde oddati, povolení k tomu muselo se žádati u nejdůst. Konsistoře Pražské. Byli dobře vycvičení a nábožni, žádali sami o Mši Sv.“
Jak vycvičeni byli pro herectví netuším, každopádně se František Kaiser, rozený v Dolním Ronově 1844, a Antonie Němcová, komediantka z Kladna, rozená v Chejnově 1848, legendami divadla nestali.
Každá mše se ale nezdaří, jak svědčí zápis Plodkův: „5. dubna byla politování hodná výtržnost v chrámu Páně při ranní Mši Sv. (o Květné neděli), právě když se četly pašije s kazatelny mezi Mší Sv., běhal kostelem veliký pes správcův – po kostele až na samý oltář, tak že jsem přestati a původce toho napomenouti musel; tentýž pes dnes jedno dítko školní z I. třídy až k smrti polekal, skákaje naň.“
Dlužno dodat, že k smrti skutečné to nebylo – to jsem si pro jistotu ověřil v knize úmrtí. Školní dítky, když už musely v Břevnově tragicky sejít se světa, spíše se utopily v Pivovarském rybníce.
Jinak meteorologické zprávy byly zjara ještě horší než letošní.
„Den ke dni je povětrnost pro naše osení povážlivější a nebezpečnější, od rána do večera nesmírné horko, palčivé slunce, země suchá, všecko vysychá, vzrůst bylinstva a obilí zůstává pozadu, žádný deštíček již po celý měsíc. Ukazují se sice sem tam bouřky, ale všecky zase ve vzdálí odcházejí. Jestli se Bůh brzo nesmiluje, budou smrtné žně, a lid bez toho chudý zcela zahyne; pročež obětují lidé na Mše Sv. a modlí se, chodí i všedního dne do kostela – ale jak se zdá, vše nadarmo.“
Co taky s lidem, když byl u divadla místo u hrobu sv. Jana, místo u obětování Mše Sv. u klepání na kameny, místo poslouchání slova Božího, poslouchal slova p. Sládkovského, jenž jako často jindy i zde dokázal, že mu víra katolická příliš svatá není.
Dodám, že p. Sládkovským byl míněn Karel Sladkovský (1823 – 1880), novinář, politik, poslanec, dřív radikál, pak poslanec a předák mladočeské strany.
„Kolik jich asi dnes zmeškalo Mši Sv. to jest – kolik hříchů dnes spácháno!“
28. června přišli prosit faráře, aby byla procesí k Panně Marii na Bílou Horu, ale v čas když měli vyrazit, spustil se takový liják, že procesí bylo zrušeno.
A jen přestalo pálit slunce, začali Češi s pálením Husa, kterého by nejraději nechali prohlásit za svatého.
Buď jak buď – léto 1868 se nevyvedlo, byla neúroda a nastala bída.
A Christian František Plodek (1840 Rzy, Nový Hrádek – 1897 Metličany, Nový Bydžov), pozdější tvůrce a vydavatel politicko-církevních map, se koncem léta – ve svých osmadvaceti – odebral farářovat do svého posledního působiště, do svatojakubského kostela v Metličanech.
