Tady, v pražském Karlíně v čp. 63, přišel 4. dubna 1832 na svět nejvýznačnější český architekt Josef Zítek. Dnes bychom místu přisoudili adresu Pernerova 49 a srovnáváním map bychom místo Zítkova narození viděli někde v restauraci Eska.
Svého otce, rovněž Josefa, nepoznal – narodil se v době, kdy v Praze řádila cholera a jeho otec byl jednou z mnoha obětí.
V roce 1839 se rodina přestěhovala do domu advokáta Karla Václava Pinkase
(1765 v Sadské – 1848 v Praze) Na Kampě 515/8, u kterého se pravidelně scházeli čeští umělci a právě jeden z nich, Josef Mánes, odhalil výtvarné nadání Josefa Zítka.
Od roku 1848 Zítek studoval pražskou polytechniku, od roku 1851 přešel na polytechniku a Akademii výtvarných umění ve Vídni, kterou vedli proslulí novorenesanční architekti Eduard van der Nüll (1812 ve Vídni – 1868 tamtéž) a August Sicard von Sicardsburg (1813 v Budíně – 1868 ve Weidlingu v Rakousku). V letech 1854-55 byl zaměstnán ve Vídni u architekta Josefa Krannera (1801 v Praze – 1871 ve Vídni), pak působil v ateliéru svých profesorů.
V letech 1858-62 absolvoval stipendijní studijní pobyty v Itálii, Francii a Německu.
Společenské styky zde navázané a hlavně přátelství s německým malířem Friedrichem Prellerem (1804 v německém Eisenachu – 1878 ve Výmaru) založily jeho výjimečnou kariéru. Preller pozval Zítka, aby navrhl plány galerie, určené pro jeho cyklus Odysseje, která měla být vybudována nákladem saskovýmarského vévody ve Výmaru. Plán se však rozrostl v celé muzeum, které Zítek vyzdvihl v letech 1862-68.
Budova byla téměř zničena v roce 1945, rekonstrukcí prošla teprve v letech 1996–98, nyní je sídlem Neues Museum Weimar.
V té době vypracoval Zítek také návrh restaurování zámku v Bečově nad Teplou, částečně realizovaný, a Černínského zámku v Petrohradu, neuskutečněný.
V letech 1864 až 1904 působil jako profesor na německé zemském polytechnice v Praze. Za svého pedagogického působení vychoval řadu vynikajících architektů, například Wiehla, Engla, Fantu, Janáka, Roitha nebo Osvalda Polívku.
Roku 1865 byla sborem pro stavbu Národního divadla vypsána soutěž na zbudování definitivního divadla, z níž vyšel vítězně Zítek. Roku 1868 byl položen základní kámen, LP 1881 bylo divadlo dostavěno.
Architekt Zítek v té době bydlel v Praze na Novém Městě na adrese Navrátilova 675/3.
Doplňme, že během budování Národního divadla byly uskutečněny další dva jiné významné Zítkovy projekty – Mlýnská kolonáda v Karlových Varech (nedostatek financí ji zredukoval z dvoupatrové budovy na přízemní loggiu) a Rudolfinum (novorenesanční budova byla vystavěna v letech 1876 – 1881 a slavnostní otevření proběhlo 7. února 1885).
Rok 1881 byl pro Josefa Zítka vpravdě zlomový.
12. srpna 1881 střechu a vnitřek Národního divadla spolkl oheň, a zatímco si Češi střádali na nové, Zítek, znechucený „protipožární“ kritikou svého projektu, odmítl opravu provést a přenechal ji Josefu Schulzovi, (1840 na pražské Malé Straně – 1917 ve Špindlerově Mlýně), se kterým pracoval na Rudolfinu. Schulz jakožto dokonavatel Zítkových projektů se vcelku držel předloh svého mistra.
Od té doby působil Zítek jen jako profesor a poradce ve stavebních a památkových institucích – byl předsedou stavebního výboru pro dostavbu hradu Karlštejna, předsedou uměleckého odboru Jednoty pro dostavění katedrály sv. Víta v Praze a zakládajícím členem klubu Za starou Prahu.
V roce 1881 se Zítek oženil s Bertou Lippertovou, od jejího otce zakoupil panství ve Lčovicích na Strakonicku, kde pak trávil většinu času.
V Praze se přestěhoval do smíchovského domu čp. 468 na Ferdinandově nábřeží (dnešní adresa Malá Strana 175, Janáčkovo nábřeží 53+55).
Ke konci svého života, v roce 1908, získal titul barona.
Zemřel v pražském bytě 2. srpna 1909 a je pochován v Malenicích vedle Lčovic.
Zdroje: Emanuel Poche, Encyklopedie českého výtvarného umění; Karel Ksandr: Architekt Josef Zítek – katalog díla
