Studio ASUM vyrábělo většinou krátkometrážní hrané filmy, na nichž se Urban podílel režijně sám nebo ve spolupráci s výtvarníkem Otakarem Štáflem (1884 v Havlíčkově Brodě – 1945 při bombardování Prahy), psal i scénáře a stál za kamerou. Ve většině z nich hrála manželka Andula Sedláčková (1887 v Praze – 1967 tamtéž), někdy také další příslušníci její herecké rodiny, otec Alois (1852 v Praze – 1922 tamtéž) a bratr Jaroslav, ale i další – například Jiří Steimar nebo Jarmila Kronbauerová.
Filmy společnosti ASUM se z velké části nedochovaly – korozi času ovšem odolal film Konec milování (1913) a fragmenty Živé modely (1912). Společnost vyrobila celkem 18 filmů a po finančních potížích se ještě před začátkem 1. světové války rozpadla. Urban se k filmování, až na jednu výjimku (film O Adrienu, 1919), už později nevrátil.
Do historie našeho filmu se společnost zapsala mj. tím, že poprvé v českých zemích použila filmový plakát a také faktem, že ve snímku Šoférka (1914) u nás poprvé použila zpomalené záběry.
Po válce se Max Urban věnoval své profesi architekta.
Věnoval se hlavně urbanistice.
Byl sice generačním vrstevníkem kubistů, ale vynikl nejprve svým urbanistickým projektem Ideální Velká Praha, který vznikl v letech 1915 – 1917. Jedná se o monumentální utopistickou vizi, kterou lze považovat za vůbec první plán pojednávající budoucí českou metropoli jako komplexní území. Potenciál české metropole považoval za srovnatelný s jinými velkoměsty. Urban o Praze přemýšlel radikálně, ale logicky. Jeho pojetí města je velkorysé: ulice jsou symetrické, radiály se sbíhají na obrovských náměstích. Celý plán také předznamenává prvky modernistického plánování měst na základě jejich funkcí, dopravních potřeb i hygieny. Modernistické je také jeho rozdělování města na různé zóny, například na Zelené město či Dělnické město. Svým přístupem k plánování a rozvoji městské struktury urbanista Urban poněkud předběhl české poměry.
Posléze byla Urbanova tvorba ryze funkcionalistická.
V letech 1924 – 1939 byl pracovníkem Státní regulační komise, posléze Plánovací komise hlavního města Prahy.
V roce 1927 na přání producenta a podnikatele Miloše Havla (1899 v Praze – 1968 v Mnichově) začal projektovat plán areálu s vilovou kolonií na Barrandově.
V roce 1929 byly podle návrhů Maxe Urbana a Vladimíra Grégra (1902 v Praze – 1943 popraven v berlínském Plötzensee) postaveny slavné Barrandovské terasy – a to vpravdě bleskově, 24. ledna byl zadán projekt a 4. října proběhlo slavnostní otevření. Stavbu prováděla firma inženýrů Brázdila a Ješe, interiéry navrhla architektka Hana Kučerová – Záveská.
Pod terasami vznikl záhy bazén s ikonickým můstkem, v 50. letech se ale utrhl kus skály a poničil znárodněný sportovní areál; v 82. roce byl pak zavřen i Trilobit bar (1937, dle Grégrova projektu).
Výstavba zahradní čtvrti Barrandov, která nesla sebou i budování komunikací (včetně mostu) a inženýrských sítí, byla financována soukromníkem, stavebním podnikatelem Václavem M. Havlem (1897 ve Zběšičkách na Písecku – 1979 v Praze).
Max Urban vytvořil také barrandovský vzorový dům č. 2 (na adrese Lumiérů 41), bývala v ní dlouho školka a dnes je v majetku státu.
V letech 1931–34 přišlo Urbanovo největší dílo, filmové ateliéry na Barrandově, za něž byl roku 1937 oceněn Velkou cenou Mezinárodní výstavy umění a techniky v Paříži.
Celý projekt vzešel z Urbanovy spolupráce s ředitelem ateliérů La/evoslavem Reichlem
(1897 v Záhřebu – 1968 v Praze), se šéfem technického provozu Antonínem Pětníkem, šéfem laboratoří Rubášem a především filmovým architektem Vilémem Rittersheinem (1889 v Chrudimi – 1963 v Praze).
Max Urban byl členem Společnosti architektů a Svazu architektů, SVÚ Mánes, redakční rady časopisu Architektura ČSR a řady mezinárodních organizací. Účastnil se řady architektonických soutěží, 1933–36 byl hlavním redaktorem časopisu Styl.
Na urbanistických plánech Prahy pracoval i v pozdním věku, od roku 1954 byl zaměstnán ve Státním ústavu pro projektování hlavního města Prahy. Přispíval i do odborných časopisů. Svou prací významně ovlivnil vývoj plánování českých městských celků.
Byl člověkem společenským a ušlechtilým a díky svým jazykovým schopnostem uznáván i v zahraničí.
Max Urban zemřel v Praze před šedesáti lety, 17. července 1959, ve věku nedožitých sedmdesáti sedmi let.
Zdroje: Jaroslav „krib“ Lopour, Československá filmová databáze; Tomáš Kafka, Stavební fórum, 2019
