Přestože za svého života nebyl Field umělecky příliš úspěšný, stal se výraznou osobností pražských vináren, jeho nápady se předávaly ústně a byly dále rozvíjeny. Na jeho dílo navázal mj. Ervín Hrych se svou Krhútskou kronikou.
Otcem byl pražský německý venerolog Karel Damián Rosenfeld. Po sňatku s Voršilou z Koutu na Šumavě se rodina přestěhovala do Prahy, kde si otevřel ordinaci a lékárnu v Ostrovní ulici. A zde, v domě čp. 146/16, se narodil 23. dubna 1891 jako deváté dítě a pohrobek Theodor Vojtěch. Jeho matce prý dalo dost práce nechat pokřtěné dítě připsat zemřelému otci, o jeho skutečném otci tehdy kolovaly různé zvěsti. Matka byla pohledná a oduševnělá a mezi její ctitele patřil například hrabě Jiří Stadion nebo profesor Thomayer.
Básník studoval na pražském gymnáziu, později absolvoval s vyznamenáním obchodní akademii. Po smrti matky byl dva roky v Anglii. Jeho vynikající znalost angličtiny a dalších jazyků i jeho široké filologické zájmy se zdály být dobrou kvalifikací. On byl ale zemědělským dělníkem v Radíči, v roce 1915 si pronajal vinárnu Taverna někde na rozhraní Malé Strany a Smíchova (spíš než majitelem byl ale v Taverně hostem a vinárna zkrachovala), pak pracoval jako příležitostný dělník v přístavu a na nádraží.
V lednu 1916 se u sv. Gottharda v Bubenči oženil s Vilemínou Křepinskou (1883 – 1947). V srpnu 1916 narukoval do Komárna, už příští rok byl ale ze zdravotních důvodů opět v Praze a pracoval jako kancelářský pomocník na c. k. místodržitelství, později jako učitel angličtiny na jazykové škole Polyglotta na Národní třídě. V několika letech vystřídal řadu zaměstnání, například v mezinárodní společnosti námořní dopravy Cunard Line, také byl korektorem Státní tiskárny. Občas se živil i překlady, jež se staly jeho nejtrvalejším, i když pouze příležitostným příjmem.
Filozof
Vždy velký byl jsem filozof / a kříž svůj nesl beze slov. / Snad mnohý ani nevěří, / že snídám oběd k večeři.
Po návratu z Anglie v roce 1914 nalezl Field přátele především mezi pražskou bohémou. Pravděpodobně byl i návštěvníkem proslulého Montmartru, kam chodíval i Jaroslav Hašek, Emil Artur Longen, Egon Erwin Kisch, také Kafka s Brodem. Longen byl Fieldovým blízkým přítelem, přátelil se také s Františkem Tichým, vytvořili spolu několik kreslených vtipů pro časopis Trn.
Na T. R. Fielda vzpomíná Vladimír Neff v knize Večery u krbu: „Field oslňoval duchaplností, chrlil ze sebe improvizované aforismy, slovní hříčky a udivující fantasmata, ale vydržel to jen patnáct, dvacet minut. Potom zmlkl a jaksi i fyzicky zvadl, zkrabatěl. Povisla mu ramena, zbortila se tvář. Opřel se o okno a zádumčivě hleděl na ztichlé Malostranské náměstí a ani nevnímal, že lidé, kteří ho až dosud obklopovali, rozpačitě odcházejí. Za půl hodiny načerpal energii a zahájil nový, opět čtvrthodinový ohňostroj vtipu…“
Pro jeho dráhu spisovatele bylo významné setkání se Zdenou Ančíkem a Karlem Konrádem, redaktory satirického časopisu Trn, v roce 1929. Nabídli mu spolupráci a Šumavanský získal v časopise vlastní rubriku Literární zádrhel.
V roce 1930 vydal soukromým nákladem za pomoci přátel svou první sbírku Kosočtverce na ohradách. O tři roky pak vyšla sbírka Kruhy pod očima a v roce 1937 třetí svazek básní, Lomikel na dlásnech.
Čas protektorátu prožil Šumavanský kuriózním způsobem. Využil svého židovského dědečka, rabína v Hlohovci na Slovensku, svého křesťanského otce a svoji domovskou příslušnost do Hlohovce, získal občanství Slovenského štátu a žil v Praze jako cizinec se slovenským pasem – zůstává záhadou, jak se mu to podařilo.
V poválečných letech chystal Field vydání další knihy veršů, z plánů však sešlo vinou básníkovy liknavosti při sestavování sbírky a neochotě přestat svou tvorbu proměňovat a zůstat u jedné definitivní podoby práce. Nevydal nic, vlastně dvě básně. Fieldova satira nevyhovovala požadavkům doby a Field, přestože byl členem Svazu spisovatelů a zasílal každoročně spisovatelské organizaci i nakladatelství své nové verše, u vydavatelů neměl úspěch.
V padesátých letech se prohloubil Fieldův sklon k alkoholismu, který ho spolu s počínajícím duševním onemocněním přivedl na léčení v bohnické psychiatrické léčebně.
Věř, že z blázna proroka – udělají do roka
Zavřeli mě do blázince, /
čekám tady na našince / kteří po životní práci / potřebují rekreaci. // Máš tu slunce a vzduch taky, / za oknem pět slyšíš ptáky. / Co bys ty chtěl ještě víc?! / Vždyť vše spěje do Bohnic!
Svaz mu slíbil, že umožnění vydání jeho satir, vtipů a humoru, ale slib opět nesplnil. Tehdejší činitelé viděli ve Fieldovi přinejmenším podivína, vždyť v roce 1954 se dostavil na Svaz spisovatelů s kategorickým požadavkem, že si nepřeje být jmenován národním umělcem.
V 60. letech vydal pár básní v Plameni a Divokém víně, nakladatelství Československý spisovatel plánovalo vydání výboru z jeho díla, sehnat všechny Fieldovy rukopisy se ale ukázalo jako velký problém a z vydání sešlo.
Field zemřel k ránu 4. srpna 1969 v Praze ve svém bytě v Římské ulici v domě č. 3 (dům na rohu s Rubešovou nahradila moderní Rezidence u Muzea). Pochován je na Vinohradském hřbitově.
V 90. letech se zájem o Fieldovy texty obnovil a byly vydávány v různých výborech. Jeho dílem se zabýval především literární historik a spisovatel Petr Kovařík (*1946 v Praze), sestavitel nejrozsáhlejšího souboru prací z básníkovy pozůstalosti, knihy Kosočtverce na ohradách (a mimo jiné autor knih Procházky po pražských hřbitovech a Vranská).
Na konec zůstává otázka – proč Field nedosáhl slávy jako třeba Hašek?
Pokusil se na ní odpovědět Pavel Houser: „Zřejmě hlavně kvůli politické nepřijatelnosti pro minulý režim, neboť Field si ve svých básních mj. dělal legraci z dialektického materialismu a z kolaborujících spisovatelů, kteří namísto pivního tažení pražskými putykami vysedávali na zámku v Dobříši.“
Nápis na půllitr
Nemluv mnoho jako trdlo! / Nikdo z tebe nezmoudří, / tobě pak jen vyschne hrdlo.
Zdroj: Wikipedie; Petr Kovařík, doslov ke knize Lomikel a jiné zádrhele, 1998; Pavel Houser, PIVO-PIVO, 2004; Ondřej Neff: Večery na slamníku