Narodil se 3. srpna 1889 ve Dvoře Králové nad Labem jako čtvrtý z pěti dětí české židovské rodině Karla a Emilie Gutfreundových. Během let 1903-6 studoval na Škole výtvarných umění v Bechyni (keramický ateliér). V letech 1905-9 docházel na Umělecko-průmyslovou školu v Praze (prof. Drahoňovský). V listopadu 1909 odjel do Paříže, kde se zapsal do kurzů sochařství É. A. Bourdella na akademii Grande Chaumiere. Seznámil se s Augustem Rodinem, zajímal se o středověké umění.
V letech 1911–12 se stal členem Skupiny výtvarných umělců.
A vytvořil Úzkost. Námět postavy schoulené v úzkostném strachu z prožitého i nepoznaného je jedním z nejčastějších témat moderního evropského umění.
Gutfreund se stal v Evropě jedním z prvních, kteří v sochařství realizoval kubismus picassovského pojetí.
V roce 1914 navštívil Paříž, kde se setkal s Picassem, Grisem, Apollinairem a obchodníkem s uměleckými díly Kahnweilerem.
V okamžiku vyhlášení války byl v Paříži, kde vstoupil do Cizinecké legie.
„Bylo mu 25 let a nikdy předtím neabsolvoval žádný vojenský výcvik. Otto Gutfreund byl zařazen ve výcvikovém středisku v Bayonne do první československé zahraniční jednotky – roty Nazdar, s níž se zúčastnil bojů na řece Sommě, u Remeše, Arrasu. Na podzim roku 1915 podepsal spolu se dvěma dalšími českými desátníky žádost o začlenění do francouzské armády. Psali jménem všech českých dobrovolníků, vlastně i za mrtvé spolubojovníky – skoro celá rota Nazdar totiž padla u Arrasu v květnu 1915. Z 250 mužů zůstalo bojeschopných pouhých 100. Dopustili se formulační neobratnosti, protože v dopise napsali rozzlobeně ´Považujete-li nás za Rakušany, pak s námi jednejte jako s Rakušany´. Jakýsi úředník na ministerstvu války je vzal za slovo. Gutfreund byl obviněn ze vzpoury a uvězněn do internačního tábora. Po demobilizaci v roce 1916 byl uvězněn v Lyonu poté, co Francouzi odmítli všechny žádosti o jeho začlenění do nově vzniklé československé legie. Po třech letech vězení na konci války, se konečně podařilo přátelům a představitelům Národní rady dosáhnout jeho propuštění z vězení. Usadil se v Paříži, kde pokračoval v přerušené práci,“ líčí temnou kapitolu umělcova bytí Filip Pýcha.
Po návratu do Prahy roku 1920 začalo období bohaté a úspěšné práce. Gutfreund opustil kubistické principy. Doba si žádala oblý tvar.
Za hlavní princip sochařství si vybral soudržnou, přehlednou formu, ocenil krásu linie, vychutnal půvab zaoblené, plné plochy.
„V Gutfreundových plastikách se objevuje zjednodušení, forma stává se hladkou, přilneš k ní celým povrchem otevřené dlaně, často přistupuje k formě barva, aby rozmnožila výrazové prostředky sochařovy a zvýraznila formu střídmě utvářenou. Je lyrikem nalézajícím krásu ve všednosti lidských zaměstnání a zábav, nikde nezabíhá v sentimentalitu…
Chce být srozumitelný, aniž by obětoval tomuto žádoucímu charakteru svých děl svoji výtvarnou představu. Tato srozumitelnost, jejímž cílem je vytvářet umění ne exklusivní, nýbrž naopak hovořící k nejširšímu kruhu diváků, jest z nejkladnějších rysů Gutfreundova umění. Je to cesta k ozdravění umění а ke stvoření nového pojítka mezi uměním a člověkem, jemuž ve shonu dnešního života málokdy se naskytne chvíle, aby se mohl soustředili ku procítění díla nadměrně složitého. To neznamená zploštění umění, také ne kompromis nebo sestup uměleckého projevu k duši pohodlného měšťáka,“ charakterizuje Gutfreundovo snažení historik umění Jaromír Pečírka v brněnské revui Salon.
„Vytváří portréty, které pevně charakterizují rozvážným klidem. Na reliéfu, zdobícím Gočárovu Legiobanku, vypravuje v mistrně rozvržených a seřazených skupinách o tklivých, veselých i trpkých scénách návratu legionářů do vlasti. Vypravuje — srozumitelně a s velikým darem procítit scény tak intimní, niterné, ba posvátné.“
„Pomník Boženy Němcové pro Babiččino údolí řešil Gutfreund ve způsobu žánrové scény, počítaje vědomě s místem a okolím, v něž pomník byl vestaven,“ píše dál Pečírka o Gutfreundově díle pro Klub turistů z roku 1922.
Je to již drahně let, kdy jsem jej spatřil a vzbuzoval ve mně jisté rozpaky. To básník Otokar Březina, píšící Jakubu Demlovi, byl jistější: „Gutfreundova babička v tom údolí u České Skalice je stará Židovka a je to něco tak sprostého, ošklivého, cizího, nečeského, neslovanského.“
Mnohem milejšími ze sochařova díla jsou mně tzv. ideální hlavy — hlavy dívek — v nichž lyrismus umělcův doznal nejčistšího výrazu a forma se přiblížila téměř klasické jednoduchosti.
Svůj názor na pomník, na volnou figuru vyjevil Gutfreund v pomníku prezidenta T. G. Masaryka pro Hradec Králové. Skoro osmimetrové dílo (postava 3,2 metru, sokl 4,6 metru) zapracoval do místa hradecký tvůrce architekt Gočár.
Po hradecké soše byl Gutfreund požádán o další variantu prezidentova pomníku. Zatímco hradecká verze je jedna jediná, druhou verzi měli nebo mají v Poděbradech, Nitře a Kroměříži.
V roce odhalení pomníku – 1926 – se Otto Gutfreund oženil s Miladou Lindnerovou (1891 – 1928) a vyhrál konkurz na místo profesora na Umělecko-průmyslové škole v Praze, od čehož si sliboval nezávislost na veřejných zakázkách a možnost věnovat se tvůrčímu hledání.
Které dveře evropského sochařství by Gutfreund ještě otevřel, kdyby se 2. června 1927 nešťastně neutopil u Střeleckého ostrova ve Vltavě?
Zdroje: Jan Baleka: Slovník českých výtvarných umělců, 1975; J. Pečírka, Salon: společnost, sport, divadlo, film, moda, výtvarné umění, 1925; Filip Pýcha, Královedvorsko.cz, 2017
