Tvrdošíjný Zrzavý se musel učit sám
Byl vždycky svůj, zcela odlišný, ačkoli malování soukromě studoval a nějaký čas i na „umprumce“, byl zcela nepřizpůsobivý výuce, nepoddajný, takže ho můžeme směle označit za samouka.
Vycházel ze symbolismu počátku 20. století., společně s Josefem Váchalem, Janem Konůpkem a Františkem Koblihou založil volné umělecké sdružení Sursum. V roce 1911 se Zrzavý seznámil s Bohumilem Kubištou, který ho inspiroval k experimentaci se zjednodušením forem, ze které se nakonec vyvinul Zrzavého kubismus.
Za první světové války se Zrzavý spřátelil s Josefem Čapkem a Václavem Špálou.
V roce 1918 založili Tvrdošíjné. Společně s Čapkem, Špálou, Vlastislavem Hofmanem, Rudolfem Kremličkou a Otakarem Marvánkem se takřka denně scházeli v kavárně Obecního domu. V té době měl Zrzavý dvě civilní zaměstnání, půl roku jako tajemník Klubu za starou Prahu, pak jako písař u Zemského výboru v Praze.
Z depresí mistra léčila laskavá Zdenka Braunerová
V roce 1918 Jan Zrzavý onemocněl tyfem, dlouho se zotavoval a podléhal depresím. Seznámil se se Zdenkou Braunerovou a jezdil za ní do Roztok; hodně mu s depresemi pomohla. Byla to také její zásluha, že se na podzim 1918 konala v Topičově salonu Zrzavého první samostatná výstava. Zrzavý byl velmi rád, že se jí dožila jeho maminka.
Od poloviny 20. let malíř hodně cestoval, Bretaň, Paříž (zde získal malý domek)… Do Francie ale přestal jezdit v roce 1939 kvůli rozhořčení z podepsání Mnichovské dohody.
Samoty Jana Zrzavého
„Krajina Jana Zrzavého je vždy jevištěm, kam ještě nepřišli lidé, nebo scénu právě opustili. A je zároveň zátiším, jen místo jablek a váz jsou zde domky, stromy, kříže a studny,“ stojí v programu výstavy na Kampě a je to vskutku trefné.
Nejúspěšnější obrazy Jana Zrzavého nejsou spontánní, naopak, komponoval jejich stavbu velmi pečlivě. Třeba Kleopatru, jeden z nejznámějších Zrzavého motivů nakreslil uhlem a namaloval v několika variantách. Poprvé v roce 1912 a nakonec v rovce 1957.
Maloval převážně v noci. Nepotřeboval denní světlo a motiv před sebou, nebyl realistický malíř, pracoval zpaměti a podle skic. Ke každému obrazu vznikla řada přípravných kreseb a také finální kresba uhlem obvykle ve stejné velikosti.
V roce 1931 realizoval svou první scénickou výpravu pro Národní divadlo v Praze a pokračoval spoluprací až do roku 1959. Jeho režijním partnerem byl především Ferdinand Pujman, režisér a dramaturg opery; scénografie Jana Zrzavého byla věnována téměř výhradně hudebnímu divadlu.
V těžkých dobách pomohla domovina
V dobách okupace se Zrzavý věnuje krajině svého dětství (Kaplička v Babicích, Dvůr v Kácově, Ulička v Kraslicích). V roce 1940 uspořádala Umělecká beseda výstavu souborného díla v Obecním domě v Praze. Později ale bylo Zrzavého dílo nacisty označeno za zvrhlé umění a bylo mu zakázáno vystavovat. Zrzavého výprava Smetanovy opery Viola vyvolala pohoršení u okupačního úřadu a dokonce mu hrozilo pracovní nasazení.
Uklidit se, to byl asi jeden z hlavních důvodů proč se v roce 1942 octnul ve Vodňanech, aby tu pobyl šestnáct let.
Ani oficiální umění socialistického realismu mu nedávalo velký prostor k vystavování, jeho dílo bylo považováno za nerealistické a neodpovídající budovatelské atmosféře a socialistickým potřebám. I tak vyšla celá řada knih s jeho ilustracemi. A v době politického oteplení pro něj režim našel titul národního umělce.
Adresy Jana Zrzavého
Jan Zrzavý (1890 ve Vadíně, části Okrouhlice u Havlíčkova Brodu – 1977 v Praze) získal svůj první byt a ateliér v Praze na Novém Světě (Černínská 96/6), od roku 1917 žil v domě
U Nejsvětější Trojice (Šporkova 320/10), v bytě ve třetím patře bez elektřiny. Patrně hned v roce 1924 se Zrzavý nastěhoval do novostavby domu Umělecké Besedy v bubenečské Českomalínské ulici č. 15, také tady bydlel ve třetím patře. V letech 1942-58 ho hostily Vodňany, měl byt na okraji města s výhledem na kopec Hrad a Nový rybník. V letech 1959-77 žil v domě U Pelikána (Zámecké schody 188/6), na budově je pamětní deska, tuším už druhá, první asi někdo ukradl.
Zároveň si v této době držel také ateliér na poště v Okrouhlicích.
Je pochován na hřbitově u římskokatolického kostela v Krucemburku, sem jezdil na prázdniny k dědečkovi. Pískovcový náhrobek, reliéfní kříž v půlkulaté desce, navrhl malíř sám.
Filmy Jana Zrzavého
O malíři byly za jeho života natočeny tři dokumentární filmy: Jan Zrzavý – zamyšlení (1972, režie Jiří Patočka), Dvě jubilea Jana Zrzavého (1976, Hana Třeštíková) a Zlatý déšť (1977, Ludvík Ráža); také se mihl v drobné roli v debutu Věry Šimkové – Plívové Káťa a Krokodýl.
