Jak se zrodil český chlebíček? Něco „tak na dvě tři zakousnutí“
Lahůdkářství, které Jan a Štěpánka Paukertovi v roce 1916 otevřeli, sídlilo původně na Národní třídě číslo 15 (Cryslat Palace), po krátkém čase vzrostly tržby natolik, že po relativně krátkém čase zakoupili vedlejší dům číslo 17, kde pak až donedávná, i přes temné období budovábbí socialismu, proslulé lahůdkářství sídlilo.
Nebylo to hned, ale až po stěhování do nového, kdy za obchodem vznikla vinárna U Fausta a Markétky. Právě ta byla rodištěm chlebíčku. Ještě však trvala válka a zboží nebylo nebo byly dodávky nárazové. Rodinný přítel a malíř Jan Skramlík stál na štaflích a pan Paukert mu nosil občerstvení v podobě obložených chlebů. Balancujícímu malíři se však krajíc chleba jedl velmi nepohodlně, a proto mého dědečka poprosil, aby vymyslel něco menšího. Navíc, malíř Skramlík měl rád ryby. Takže, svým způsobem jako z nouze ctnost, vznikl první chlebíček ze zpracovaných ořezů ryb.
Základem všeho je dobrá majonéza
Dá se říct, že se lahůdkářství páně Paukerta udělalo na majonéza. „Oni si ji tehdy vyráběli sami z vajec slepic, které se opravdu pásly, a z vynikajícího oleje. Navíc Paukert vymyslel geniální ochucení majonézy z několika druhů koření. Právě na ní postavil desítky druhů dokonalých lahůdkových salátů,“ prozradil před časem novináři Bedřichu Kratochvílovi Richard Švec, vnuka legendárního obchodníka. Bohužel pro nás se recept na majonézu Paukertovu majonézu nedochoval.
Za první republiky se podnik stal symbolem kvality a patřil mezi nejslavnější lahůdkářské domy v Evropě. Navštěvovaly ho známé osobnosti z nedalekého Národního divadla, také Ema Destinnová, Hugo Haas tu měl dokonce vyhrazné křesílko v klubu a kuřácký stolek, Paukertovy lahůdky zásobovaly rovněž stůl rodiny prezidenta Masaryka. A úplným králem chlebíčkářů byl komik, tedy komiků král Vlasta Burian – k němu se ještě vrátíme v kapitole o Lippertovi.
Dnes je z lahůdkářství Kozlovna
V roce 1952 bylo lahůdkářství znárodněno, přesto přežilo až doddo roku 1991, kdy podnik v restituci získal zpět Jan Paukert mladší. Jeho první kroky vedly k pilíři, ze kterého vykopal sbírku vzácných koňakůz 19. století, které tam se svým otcem v roce 1938 ukryli před nacisty. Před Hitlerem schovali 1 200 lahví těch nejlepších koňaků a likérů, tehdy však on ani jeho otec netušili, že znovu spatří světlo světa až po více jak 50 letech a už jen za přítomnosti Jana mladšího.
Jan Paukert ml. se pustil do rozsáhlé rekonstrukce a znovuobnovení rodinné tradice tak, jak to slíbil svému otci. K slavnostnímu znovuotevření lahůdkářství došlo 14. října 2008. Znovuobnovené tradice výroby si však Jan Paukert ml. moc dlouho neužil. Zemřel po krátké vážné nemoci v lednu 2010.
Bohužel se Paukertova firma se bohužel dostala do potíží a podnik byl roku 2015 zavřen. Pak se do Paláce Paukert nastěhovala pivnice, a korouhve velkého jména se ujalo zařízení na karlínské náplavce – i když o lahůdkářství v pravém smyslu, ale spíš o bistro na adrese Rohanské nábřeží 15.
Kterak Vlasta Burian přetáhl Lippertovi kuchaře
Lahůdkářství U Lipperta byla další v Praze oblíbená adresa nejzmlsanějších labužníků. Sudetský Němec z Žatce Josef Lippert (1861 v Žatci – 1937) koupil koncem března 1892 lahůdkářství v pasáži Černá růže od jistého Ferdinanda Wandase. Lippertovo jméno se velice brzy stalo synonymem pro nejvybranější delikatesy a lahůdkářství, podnik získal takový věhlas, že se stal dodavatelem císařského dvora. Kdysi tam své úžasné kreace tvořil Jaromír Trejbal, vytrénovaný klientelou pařížského Ritzu než ho přetáhnul Vlasta Burian coby svého osobního kuchaře.
Zlatá éra firmy, jejíž zakladatel zemřel v roce 1937 a která se časem přestěhovala do pasáže u dnešního divadla Broadway na Příkopech, skončila v roce 1945. Pak přišlo to, co nutně přijít muselo. Vyvlastnění, znárodnění, a odsun rodiny Lippertů. Byli totiž Němci, navíc se Josef Lippert a zvláště jeho syn Viktor netajili sympatiemi k nacistické filozofii a jejím představitelům.
Vila geneálů, prezidenta – a možná i amerických zajatců
Zabavena byla také Lippertova vila, a i když architektura není dnešním tématem, byla by škoda nepovědět si o ní pár řádků. Stavebně celkem všední vilu na střešovické adrese Slunná 15 po válce obývala česká generalita, mj. armádní generál Antonínu Hasalovi (1883 v Nižboru – 1960 ve Wahingtonu D. C.) nebo divizní generál Rudolf Bulander (1896 v Kobylníkách, části Klobouků na Kladensku – 1967), zástupce náčelníka Generálnígo štábu, který se stal v roce 1954 obětí politických procesů a dostal 16 let natvrdo.
Podle tvrzení poněkud kontroverzního generála Šejny, někdejší pravé ruky prezidenta Antonína Novotného a pozdějšího spolupracovníka CIA, měli prý být v armádní vile ubytováni i někteří z amerických válečných zajatců z korejské války (1950-53).
Vilu nabídla armáda svému nejvyššímu představiteli Václavu Klausovi, který tu pak v letech 2004 a 2005 s manželkou Livií bydlel.
Jak se chlebíčky zapsaly do nejvyšší politiky
U Lipperta si v září 1941 koupil chlebíčky i Alois Eliáš (1890 v Praze – popraven zastřelením 1942 v Praze), generál a premiér protektorátní vlády, aby na ně narafičil jed a otrávil tak aktivistické české novináře. Totiž při vynucené audienci je pohostil chlebíčky napuštěnými nejrůznějšími bacily. Pár dnů po návštěvě vážně onemocněl šéfredaktor Českého slova Karel Lažnovský (1906 v Motyčíně v Kladně – 1941 v Praze) a velké zdravotní potíže měli i další tři ze sedmi hostů. Lažnovský nakonec v nacistickém lazaretu v Podolí břišnímu tyfu podlehl.
Vdova generála versus vojenští historici
Němci z otravy obvinili Eliáše, ale chyběly jim důkazy. „Experti z Berlína tu verzi nepotvrdili. Němci přes všechny jejich násilnosti určité věci respektovali, takže pro ně tato verze padla,“ říká historička Jana Pasáková. Ta také říká, že vdova Jaroslava Eliášová celou věc odmítala s tím, že jde o výmysl K. H. Franka.
Jenže historici z Vojenského historického ústavu Jaroslav Čvančara a Jan B. Uhlíř před časem zveřejnili zápisky Eliášova urologa dr. Miloše Kliky, který detailně popisuje, jak do chlebíčků injekční stříkačkou napouštěl bacily tyfu, tuberkulozy a klobásového jedu. Samotné chlebíčky prý koupil sám Eliáš v lahůdkářství u Lipperta. Bakterie podle zápisků obstaral na premiérovu žádost dodal doktor Patočka z bakteriologického ústavu Univerzity Karlovy.
Paukert – Lippert a třetí byl Zoufalý
Přestože v Praze na počátku 20. století existoval téměř tucet lahůdkářství, do povědomí labužníků se dostala tři čtyři. I to, které v roce 1916 založil na Jungmannově náměstí obchodník, restauratér a milovník života a dobrého jídla Alois Zoufalý (narozen patrně 1886 v Kutné Hoře).
Jeho lahůdky byly tenkrát hodně spjaty s francouzskými delikatesami, nesměli chybět např. šneci, a celkově dobový sortiment byl postaven na pochoutkách skutečně ojedinělých a delikatesních. Zoufalý provozoval hned vedle lahůdek i vinárnu. V roce 1948 byly lahůdky znárodněny, ale fungovaly nepřetržitě ve stejném místě dál, pouze pod novým názvem Zlatý kříž. Po sametové revoluci přešly lahůdky opět do soukromých rukou a po čase se posunuly o pár metrů dále do Jungmannovy ulice.
Lahůdkář z Lannova paláce
Všechno to začalo v roce 1911, Praha tehdy žila bouřlivým děním a lahůdky patřily k bontonu. V prosinci otevřel lahůdkářství v Lannově domě v Hybernské ulici další lahůdkář, Alois Linka (*1881 v Střehomi v Dolním Bousově u Sobotky – 1957). Linka měl velké plány. Své čtyři syny chtěl vést ke své profesi a pověřit je správou zamýšleného lahůdkářského komplexu. Bohužel to nestihl. Nicméně v roce 1936 přestěhoval prosperující obchod do vlastního domu, který zakoupil v Havlíčkově ulici č. 13, dnes je tu La Bottega Linka. Syn Rudolf Linka (*1930) dlouhá léta vedl populární Ovocný světozor.
Trasou labužníků
Na Václavském náměstí bylo v čísle 44 další známé lahůdkářství Václava Čadila (1870 v Kralovících, dnes část Prahy), který začínal ve Skořepce č. 5.
To ale všechno dávno zavál čas a my můžeme dojatě vzpomínat, kterak jsme nedaleko odsud stávali fronty v nešťastném Domě potravin. Zde pod taktovkou Jiřího Hlávky vznikaly chlebíčky, které byly svého času poměrně silnou konkurencí pro tři podniky, přeživší z předválečných časů. Dům potravin se stal fenoménem a chlebíčky od Hlávky módou.
„Jméno Dům potravin bylo od konce 50. let zmiňováno v souvislosti s dobrotami častěji, než Paukert či Zoufalý,“ uvádí publicista Milan Ballík. „Nepamatuji se, zda to bylo díky cenám, které tam byly nastaveny poměrně vlídně – konzerva Chatky, znamenitého masa z kamčatského kraba, stávala nějak okolo pětikoruny. Rozhodně však svou roli hrála lokace prodejny. Prakticky všechny cesty vedly přes Václavák a koupit pár dobrot pro nečekanou večerní návštěvu bylo u Hlávky ranou jistoty.“