Petr I. Veliký, známý též jako Petr Alexejevič (9. června 1672 – 8. února 1725 ) vlastně původně carem být neměl. Dalo by se říct, že dějiny si ho ale přesto našly. Po smrti cara Alexeje roku 1676 a vládě jeho neduživého syna z prvního manželství Fjodora III., který vládl pouhých šest let a zemřel bezdětný, propukly nástupnické vášně. Přátelé první ženy cara Alexeje prosazovali na trůn jejího slabomyslného Ivana, carem však byl prohlášen Petr, syn Alexejovy druhé manželky Natálie Naryškinové. Ve vojsku proto došlo k vyprovokované vzpouře a výsledkem bylo, že oba nevlastní bratři mají vládnout společně.
Protože Petrovi bylo v té době jen deset let a Ivan nebyl schopný vládnout sám, faktickou vládkyní Ruska se jako regentka stala Alexejovova inteligentní a schopná dcera z prvního manželství Sofie, Ivanova rodná sestra. Petrova matka se za této situace bála o synův život a odstěhovala se s ním na venkov do vesnice Preobraženskoje nedaleko Moskvy. Petr nebyl dokonce ani vychováván jako car, jako by se s ním pro tuto úlohu ani nepočítalo. Vyrůstal svobodně a volně, nejraději si hrál na vojáky a z dětí místních šlechticů si vytvořil svou vlastní „armádu“. Cvičil ji, jak se patří, a později se tyto původně dětské oddíly staly základem jeho skutečné armády a pomohly mu dostat se k moci. Své osobní gardové pluky vytvořil v roce 1687 právě z tzv. „poměščiků“, příslušníků vojenských osad, s nimiž de facto vyrůstal. První dva pluky nesly jména „Preobraženský“ a „Semenovský“, název gardový obdržely až v roce 1700 v průběhu Severské války.
V nedaleké osadě, kde žili cizinci, převážně Němci, našel Petr vzdělaného učitele Holanďana Timmermana. Jeho přítel naučil Petra na jezeře ovládat plachetnici. Lodě se pak staly Petrovou celoživotní vášní. Později, už jako car, vydal Petr příkaz, že každý obyvatel Petrohradu si musí povinně pořídit loď. Pokud na to někdo neměl peníze, dostal od cara příspěvek. A na carské slavnosti do Letního i Zimního paláce v Petrohradu se smělo přijíždět pouze lodí.
Petr měl jasnou představu, co hlavně pro Rusko chce – koupat břicha ruských lodí v teplých mořích. Což je pro Rusko lákavý cíl i pro dnešek a do budoucnosti, dokud bude ruské impérium existovat. Petr především chtěl získat přístup k mořím obecně, Černému, Kaspickému i Baltskému, který v té době Rusko nemělo.
Situace v té době však nebyla jednoduchá. Azovský přístav u Černého moře ovládali Turci, tehdy nejsilnější vojenská mocnost. Bez spojenců, které Rusko zatím nemělo, nemohl Petr I. na válku s Osmanskou říší ani pomyslet. Dočasně se proto smířil s tím, že azovský přístav nezíská, a obrátil svou pozornost na sever. Snažil se vybudovat silné pozice na území v deltě řeky Něvy, kudy v minulosti vedla důležitá obchodní cesta ze severu do byzantské říše. Ovšem toto území nyní ovládali Švédové a bylo na Petrovi, aby se ho snažil vybojovat zpět.
Začal tím, že se rozhodl na území, které Rusku patřilo, vybudovat město, i když to byl bažinatý a nezdravý kraj. Na ostrově v nejširší části Něvy, nedaleko jejího ústí moře, založil 16. 5. 1703 novou pevnost – Sankt Petěrburg. Už v listopadu téhož roku u ní zakotvila první holandská obchodní loď – ruské okno do Evropy se začalo otevírat. Budování města pokračovalo na druhém břehu Něvy, tam vyrostla další pevnost zvaná Admirálská a velké loděnice. Na rozdíl od evropských metropolí, které se stavěly po staletí, měl být celý Sankt Petěrburg vybudován za 10 až 20 let.
Ruský vynálezce Kulibin, nedoceněný génius. Sestrojil cokoliv, mechanického slona i šlapací tříkolku
Proto sem bylo nejprve doslova nahnáno na 20 000 dělníků a řemeslníků, kteří žili v zemljankách a měli jen bídnou stravu, o nezdravém podnebí ani nemluvě. Více než polovina jich zahynula a proto tam bylo roku 1704 násilím nahnáno dalších 40 000 lidí. Ti budovali nejen obytné domy a paláce, ale i manufaktury, loděnice a doky.
V roce 1712 Petr I. přikázal tisícovce nižších šlechticů, aby si dali v Petěrburgu postavit domy a přestěhovali se tam. Stejné nařízení dostalo i 500 bohatých kupců. A když Petr oficiálně vyhlásil roku 1710 Sankt Petěrburg hlavním městem místo Moskvy, museli tam přesídlit i všichni úředníci.
Za Petrovy vlády nastal také rozvoj manufaktur. Postavilo se jich tehdy na 200, do té doby jich v celém Rusku bylo jen 15. Rozvíjelo se hutnictví, stavba lodí, výroba zbraní, začala výstavba kanálů, které sloužily lodní dopravě. V té době byla také propojena Něva s Volhou. Reformy nakonec slavily úspěch, protože na konci Petrovy vlády byl ruský vývoz dvakrát vyšší než dovoz.
Mělo to však i svoji odvrácenou stránku. Na všechny ty změny a stavby bylo zapotřebí obrovské množství prostředků, takže Petr I. prováděl důslednou, až útlakovou daňovou politiku. Daně se platily ze všeho, nově byla zavedena daň z lovu, z provozu lázní, z medu (tzv. medová daň, což hezky jen zní), dokonce se platila i daň z holení vousů, kterou car prozřetelně zavedl už na začátku své vlády. Přál si totiž, aby i jeho šlechtici vypadali „moderně“ a „evropsky“, nutil je nosit paruky a evropské šaty. Pokud se někdo nechtěl vzdát svého pověstného kaftanu, dlouhého pánského oděvu s těsnými rukávy v podobě pláště, car mu ho osobně, a jistě s velkou radostí, nůžkami zkrátil. Bez ohledu na to, jak drahý oděv to byl.
Do ruské státní poklady začala posléze plynout i daň, kterou my dnes známe jako DPH a daň spotřební. Ani tehdy nebyla nic nového pod sluncem. Poprvé se jako alcabála nebo alcavala (z arabského „al-kabála“ čili daň, smlouva nebo limit) v dílech arabských autorů objevuje již v 10. století. Původně to byl poplatek placený panovníkovi při koupi a prodeji statku. Kastilský král Alfons XI. ji v 1. polovině 14. století významně rozšířil, takže vznikla potravní daň, clo, mýto a námořní desátky, z nichž se financovaly války proti Maurům, až se konečně stala stálou daní ve výši 2 % – 15 % z trhové ceny všeho zboží, které se prodalo. Přílišná výška této daně byla nakonec příčinou hospodářského úpadku v Kastilii a ve všech provinciích, které ji po jejím vzoru zavedly. Snadnost výběru této daně vedla k tomu, že ji s oblibou zaváděli panovníci i v dalších zemích, resp. všude, kde to bylo jen trochu možné. Vévoda z Alby tak např. v Nizozemsku uložil alcabálu ve výši 5 %, která pak sehrála důležitou úlohu v holandské vzpouře. Přitom těchto 5 % v porovnání se současnou výší DPH a spotřební daně působí spíše směšně.
Přesto všechno se Petr I. zapsal do dějin Ruska jako jeho největší car. Pokud jde o jeho postavu, sám prý měřil přes dva metry, což mu jeho vládnoucí roli jistě také usnadňovalo. Měl o všem přehled, doslova, i obrazně. Rusku vládl celkem 43 let, od svých 10 do 17 let formálně, v letech 1689 – 1696 fakticky spolu se svým nevlastním bratrem a po jeho smrti samostatně až téměř do své smrti 8. února 1725. Příčinou úmrtí se stal zápal plic, který se u cara rozvinul poté, co z řeky zachraňoval jednoho ze svých vojáků. V roce 1724 Petr I. učinil spoluvládkyní svoji druhou manželku Kateřinu I., které také ruský trůn odkázal závětí. Záhy, již za dva roky, však Kateřina zemřela na tuberkulózu a došlo k obvyklým nástupnickým sporům, kromě jiného i proto, že Petr nechal svého syna a následníka trůnu nejprve mučit a poté popravit pro údajné spiknutí. Pomalu se tak začalo naplňovat pozdější okřídlené úsloví, že po smrti Petra I. Velikého mělo Rusko na cary pech.
