Stěpan Osipovič Makarov se pro službu na moři snad přímo narodil. Miloval lodě i objevování dálných krajů. Kromě toho, že se nakonec stal viceadmirálem a velitelem ruského středomořského loďstva, počítá se i mezi polární badatele, konstruktéry, zvláště pak lodní a je i autorem několika knih.
Mnoho energie Makarov věnoval navržení ledoborce vlastní konstrukce a získání prostředků na jeho stavbu, což se mu podařilo. Roku 1898 byl v anglických loděnicích dokončen tehdy nejmohutnějšího ledoborec na světě „Jermak“ navrženého právě Makarovem s třemi parními stroji (později se dvěma) o výkonu 7500 koňských sil. Teoretické výpočty pro něj prováděl Mendělejev, autor slavné tabulky prvků. Ledoborec dostal jméno podle slavného kozáckého atamana a průzkumníka Sibiře. Po dlouhá léta platil za nejdokonalejší ledoborec, který sloužil jako prototyp jiným ledoborcovým lodím a i jako vědecká základna pro výzkum odporu ledu proti pohybu lodi. Získal přízvisko „Děd ledoborného loďstva“ a Makarov ho navrhl tak zdařile, že na moři sloužil až do roku 1963.
K Makarovovým návrhům patří také snaha vybavit dělostřelecké granáty měkkou špičkou (tzv. Makarovova čepička/klobouček), která by zvýšila jejich průraznost. Granát s takovou špičkou proniká pancířem, vybuchuje až uvnitř lodi a působí tak větší škody. Makarovova čepička se pak stala důležitou součástí dnešních APCBC nábojů. Ruská armáda však toto vylepšení zavedla až mezi posledními.
Spolu se stavitelem lodí Alexejem Krylovem se Makarov podílel na objevu teorie rovnováhy a nepotopitelnosti lodi. Dosud to fungovalo tak, že když měla loď proražený bok, voda vnikala do celého jejího trupu. Pokud se ji nepodařilo vyčerpat, zaplnila celý podpalubní prostor, loď se naklonila nebo rovnou otočila kýlem nahoru a rychle se potopila. Makarov s Krylovem rozdělili trup válečných, osobních i nákladních lodí několika vodotěsnými přepážkami na tzv. komory. Voda u poškozené lodi nezaplaví celý prostor podpalubí, ale jen jednu nebo několik samostatných komor. Samozřejmě, pokud je trhlina v boku rozsáhlá a rozpárá většinu komor, jako se to stalo u Titaniku, nebo dokonce všechny, před potopením to loď nezachrání.
Také samotná vojenská Makarovova kariéra byla úspěšná. V roce 1895 velel Středomořské eskadře při jejím přesunu na Dálný východ. Po spojení s Tichooceánskou eskadrou dostala ale tato flotila jiného velitele. Tichý oceán však stejně zůstal jeho osudem. 13. dubna 1904 během rusko-japonské války Makarov zahynul na palubě bitevní lodě Petropavlovsk nedaleko přístavu Port Arthur, když jeho loď najela na minu.
