Na svět Alexandr přišel 30. května 1220 jako druhorozený syn v rodině knížete Jaroslava a jeho ženy Rostislavy. Už od mala byli Alexandr a jeho starší bratr Fjodor vychováváni jako budoucí vládci. Koncem roku 1226 byl Jaroslav pozván do Novgorodu, aby se stal knížetem. Přivezl s sebou i dva nejstarší syny. V roce 1233 Fjodor nečekaně zemřel a následníkem trůnu se tak stal Alexandr. Na jaře roku 1234, ve svých 14 letech táhl na svůj věk neobvykle zdatný Alexandr se svým otcem poprvé do boje proti Řádu mečových rytířů a ti byli poraženi. Pak napadli novgorodské území Litevci, ale Jaroslav své území, rovněž za Alexandrovy účasti, opět ubránil. V létě 1236 se jeho otec Jaroslav stává knížetem kyjevským a v Novgorodě se stává samostatným vládcem Alexandr.
V té době byla severozápadní Rus ohrožena výboji Švédska a livonské větve Řádu německých rytířů. Švédové se vylodili u ústí Něvy roku 1240, ale Alexandr je se svým vojskem porazil. Zachránila se jen hrstka vetřelců a Alexandr získal zřejmě až koncem 15. století čestný přídomek „Něvský“. Po vítězství se snažil upevnit svou moc v Novgorodě, ale dostal se do sporu s bojary, a tak z města odešel.
Zanedlouho po této bitvě zaútočili němečtí rytíři z Livonska a dostali se až k Novgorodu. Za jeho hradbami hledalo úkryt i venkovské obyvatelstvo a prostý lid se dožadoval bitvy s křižáky. Novgorodští požádali Jaroslava, aby jim poslal syna nazpět. Ten jim vyhověl. Jakmile se Alexandr vrátil, energicky se začal připravovat na střetnutí. Nechal zbudovat opevnění, shromáždil všechny dostupné vojáky a vyrazil na sever, kde dobyl křižáckou pevnost. Křižácké vojsko, které mělo v plánu vtrhnout na novgorodskou půdu severně od Čudského jezera, porazil 5. dubna 1242 v „ledové bitvě“ na ledě jezera „u Krkavčí skály na Usmeni.“ Po pravdě je však nutno dodat, že němečtí rytíři měli tu smůlu, že neprozřetelně vjeli na slabší led u ústí řeky a ten se pod nimi probořil.
Dnešní historici, na rozdíl dřívějších, již nevidí v těchto dvou bitvách snahu katolického Západu ovládnout pravoslavnou Rus a vnutit jejím obyvatelům katolickou víru. Především proto, že obou bitev se zúčastnila jen menší livonská vojska s několika tisícovkami bojovníků, z toho samotných rytířů bylo kolem stovky. Pokud jich tedy 20 padlo a 6 bylo zajato, byla to pro ně dost velká ztráta. V podstatě v tomto případě šlo jen o pohraniční konflikty, které se většiny ruských knížectví netýkaly. Ta měla starosti s druhou vlnou Tatarů, kteří mířili na západ.
Když však Alexandra jako skvělého bojovníka v roce 1247 oslovil papež Inocenc IV. s nabídkou na společný boj proti Tatarům, Alexandr to odmítl, údajně protože se obával podřízení ruské církve Římu. Novgorodští bojaři by se pro změnu proti Tatarům rádi spojili s livonským řádem, ale Alexandr se zachoval přesně naopak. Když se chánovi podřídil Alexandrův otec Jaroslav, chán za to Jaroslava potvrdil na vladimirském knížecím stolci a předal mu Kyjev. Po Jaroslavově smrti na jeho místo nastoupil Alexandr a roku 1257 podřídil Tatarům i dosud samostatný Novgorod.
Téhož roku však chán uvalil na Rusy nereálně vysokou daň z hlavy. Dva roky poté se v několika městech vzbouřilo obyvatelstvo proti tatarským okupantům a povraždilo jejich výběrčí daní, bessermany a baskaky. Tataři se rozzuřili a Alexandr „zklidnil situaci“ tím, že povstání vlastních lidí potlačil a vydal se k chánovi Bergeovi. Dosáhl u něj toho, že chán Rusům jejich provinění odpustil a zprostil je vojenské povinnosti. Což lze označit za jednoznačný úspěch. Když se Alexandr vracel zpět domů, po cestě onemocněl a 14. listopadu 1263 zemřel.
Jako světec začal být Alexandr uctíván brzy po své smrti, i když zatím jen ve Vladimiru, kde byly uloženy jeho ostatky. První legenda o jeho životě byla napsána v 80. letech 13. století s důrazem na oslavu jeho vítězných bitev, hlavně té na Něvě. Skutky statečného vojevůdce tu ovšem ustupují do pozadí a zdůrazňována je obrana pravoslaví před útoky katolíků.
Roku 1547 všeruský církevní sněm Alexandra Něvského kanonizoval a stanovil jeho svátek v liturgickém kalendáři. Začal být uctíván ve všech ruských pravoslavných chrámech, malovaly se ikony a chrámové fresky. Nyní v jeho životě nebyla důležitá vítězství nad nepřáteli, ale zázraky, a především ty, které se udály u jeho hrobu. Jejich počet postupem doby vzrůstal a v dalších opisech se dále množily. V alexandrovské legendě se tak postupem doby stal z panovníka svatý mnich v mnišském oděvu.
Po svém vítězství nad Švédy v severní válce a uzavření míru (1721) Petr I. Veliký povýšil sv. Alexandra Něvského do role ochránce ruského impéria a učinil ho tak největším ruským světcem a spolu s apoštoly Petrem a Pavlem patronem právě založeného Petrohradu. Podobnost mezi Alexandrem Něvským a Petrem I. Velikým byla jasná – oba dva zvítězili nad švédskými útočníky. Car zakázal nadále zobrazovat Alexandra jako chudě oblečeného zbožného mnicha a měl být zobrazován ve slavnostním oděvu moskevských carů, zakladatele dynastie a ochránce impéria.
Carevna Kateřina I. založila roku 1725 řád sv. Alexandra Něvského. V roce 2008 skončil Alexandr Něvský v anketě „Jméno Ruska“ na prvním místě před Pjotrem Stolypinem (ministerský předseda Ruska 1906 – 1911) a Stalinem.
Do všeobecného povědomí pak vstoupilo rčení přisuzované právě Alexandru Něvskému, které údajně pronesl poté, co porazil německé rytíře na Čudském jezeře: „Kdo k nám vejde s mečem, mečem i zahyne. Na tom stojí a bude stát ruská země.“
