Ocitáme se v době vladimirského knížete Jurije II. Vsevolodoviče (26. 11. 1188 – 4. 3. 1238), kterého doslova převálcovaly mongolské kmeny táhnoucí v té době na západ. Jedním z důvodů, proč se daly do pohybu, byla klimatická změna. Sucho, které v jejím důsledku zasáhlo asijské stepi, připravilo jejich koně o pastvu. Bylo třeba jim najít novou.
Středověcí Mongolové se živili především jako pastevci, kteří museli často kočovat. Spíše než pospolitým národem byli roztroušenými kmeny, jež bojovaly i mezi sebou. Jako válečníci neměli v době své největší slávy konkurenci – dokázali výborně ovládat malé, ale rychlé koně a současně střílet z luku. Ve 13. století se je však podařilo jednomu muži sjednotit. Tím mužem byl Čingischán, jeden z nejslavnějších vojevůdců a dobyvatelů na světě. Pod jeho velením i vládou následující dynastie Mongolové obsadili přes půl Asie a část Evropy.
Nejvíce se proslavil a do dějin ruského národa zapsal svým vítězstvím nad livonskými (německými) rytíři roku 1242 na Čudském jezeře, i když šlo v podstatě jen o menší pohraniční střet. Stačilo to však k tomu, aby byl kanonizován jako svatý a stal se nejpřednějším z ruských světců.
Katastrofální porážka, kterou utrpěl slezský a krakovský kníže Jindřich II. Pobožný na Lehnickém poli 9. dubna 1241 nedaleko Vratislavi severně od našich hranic, znamenala pro Mongoly, zvané též Tataři, volnou cestu do střední Evropy. Tu před jejich rabováním zachránila jen šťastná náhoda.