A to na západě, kde jim stála v cestě ruská knížectví, mezi nimi i to vladimirské. Kníže Jurij, stejně jako předtím jeho otec, Vsevolod III. Velké hnízdo (nazývaný tak kvůli svému početnému potomstvu čítajícímu osm synů a čtyři dcery) prováděl úspěšnou zahraniční politiky díky tomu, že se úspěšně dovedl vyhýbat vojenským střetům. V letech 1220 – 1234 jeho armáda, posílena spojenci z Novgorodu, Rjazaně, Muromu a Litvy, podnikla celkem 14 tažení, ale jen ve třech z nich došlo k bitvám. Vyhnout se střetu s Mongoly ale možné nebylo.
Ten začal tím, že v roce 1236 Mongolové vedení Čingischánovým vnukem Bátúem zpustošili tzv. Volžské Bulharsko, náležející tehdy k vladimirskému knížectví. Kníže na to reagoval ale jen tím, že ve svém knížectví dovolil usadit se těm, kteří odtamtud před Mongoly uprchli. Koncem roku 1237 Mongolové napadli a zpustošili rjazaňské knížectví, potom město Kolomnu a vypálili Moskvu. Jako další na řadě bylo vladimirské knížectví.
Za této situace kníže Jurij vyzval radu bojarů a knížat k sebrání armády a tažení do pole. Ve městě Vladimir zůstala Jurijova manželka a takřka celá jeho rodina, až na dceru Dobravu, která byla v té době už provdaná za prince volyňského Vasilka Romanoviče a žila na jeho dvoře. Mongolové, přesněji jedna menší část jejich celé armády, začali obléhat Vladimir 2. nebo 3. února 1238 a dobyli je 7. února. Kromě jiného zavraždili potom i celou knížecí rodinu.
O necelý měsíc později, 4. března 1238, Mongolové v bitvě u řeky Siti porazili i vojska velkoknížete Jurije, přičemž byl zabit i on sám. Jeho bezhlavé tělo mezi těly zabitých vojáků nalezl a podle knížecích šatů poznal biskup Kirill z Rostova. Odvezl ho do Rostova a uložil do kamenné rakve v kostele Panny Marie. Později byla nalezena hlava knížete a přiložena k tělu. V roce 1239 byly ostatky slavnostně převezeny do Vladimira a uloženy v katedrále Nanebevzetí Panny Marie. Když tehdy byla rakev s jeho ostatky otevřena, podle „Pravoslavné encyklopedie“ očitý svědek uvedl, že hlava velkoknížete Jurije, předtím useknutá, se spojila s tělem, ale krční obratle hlavy a těla zůstaly posunuté.
V následujících letech Bátú pokračoval dál v dobývání směrem na západ. Po bitvě na Síti v létě 1238 zpustošil Krym a Mordvinsko jižně od Nižného Novgorodu, pronikli na Ukrajinu a v zimě 1239 vyplenili Černigov a Perejaslav. Po tuhém odporu byl dobyt také Kyjev, Halič a Vladiměř. V té době už Bátú vyslal zvědy do střední Evropy, aby ho zpravili o tamní situaci co do možnosti nájezdů do této oblasti. Nakonec Mongolové v roce 1242 obsadili Ostřihom a vyplenili města na pobřeží Jaderského moře a od dalších nájezdů upustili.
Ne proto, že by hrozily neúspěchem, ale protože zemřel velký chán Ögödej (na blíže neurčenou chorobu, resp. alkoholismus), Čingischánův syn, a Bátú se musel vrátit do Karakorumu, kde se mělo konat shromáždění všech chánů a ustanovit Ögödejova nástupce. Tím se stal jeho vnuk Širemun. Bátú se potom vrátil zpět a založil chanát zvaný Zlatá horda s hlavním městem Saraj-Bátú na Volze. Na svůj plán vpadnout dál do Evropy niky nezapomněl, pouze ho do své smrti roku 1255 nestačil realizovat.
Jak je vidět z průběhu Bátúova prvního tažení, Evropa by měla problém se mu ubránit, snad jen, pokud by evropští panovníci dokázali, pro jednou, zapomenout na své rozepře a proti Mongolům se sjednotit. Smrt chána Ögödej zachránila nejen tehdejší obyvatele Evropy, ale i nás, jejich potomky.
