Bolševický revolucionář a sovětský politik Jakov Jurovskij se narodil jako Jankel Chajmovič Jurovskij (19. června 1878 – 2. srpna 1938 ), osmé z deseti židovských dětí v Tomsku, kde pobýval jeho otec, když si odpykával trest za krádež. Jeho matka byla švadlena. Rodina se později pokusila distancovat se od své židovské víry a krátce před příklonem k marxismu Jurovskij konvertoval k protestantství, konkrétně k luteránství.
Vyučil se hodinářem a roku 1904 krátkou dobu žil v Německu. Do Ruska se vrátil během revoluce roku 1905 a po jejím krachu byl nucen opustit Rusko a s celou rodinou, manželkou Mariou a třemi dětmi se usadil v Berlíně. Několikrát byl zatčen. Setkal se s Jakovem Sverdlovem a po jeho vzoru se připojil k bolševikům a stal se „zapáleným“ marxistou.
Roku 1907 odešel do USA, v roce 1910 se však vrátil do Ruska. Po vypuknutí první světové války byl povolán do armády a sloužil jako zdravotník v lazaretu. Za únorové revoluce se Jurovskij stal členem Jekatěrinburského sovětu, po říjnové revoluci tamním komisařem pro justici a členem nechvalně známé a obávané tajné policie Čeky.
Když byl roku 1918 car Mikuláš II. se svou rodinou vězněn v Jekatěrinburgu v Ipaťjevově domě, byl to právě Jurovskij, který se stal jejich strážným. A 17. července 1918, když popravčí komando carskou rodinu odvádělo do sklepa, Jurovskij šel s nimi. Všichni příslušníci carské rodiny tam byli postaveni ke zdi a popravčí komando zahájilo palbu. Car, kterého podle svého tvrzení zastřelil osobně Jurovskij, i kdy později se k témuž činu hlásili i jeho druhové, a carevna Alexandra byli mrtvi na místě, jejich děti však palbu přežily a pobíhaly po místnosti. Když carevič Alexej běžel kolem Jurovského, ten ho povalil na zem a osobně ho střelil do ucha. Jeho sestry, Olga, Taťána, Marie a Anastázie pak byly ubodány bajonety. V místnosti totiž už po předchozí chaotické střelbě bylo spousta dýmu, který se musel vyvětrat, a hrozilo, že otevřenými dveřmi by další střelba mohla být slyšet ven.
Po popravě carské rodiny Jurovskij odešel do Moskvy, kde zastával různé funkce, kromě jiného vedl vyšetřování Fanny Kaplanové, která 30. srpna 1918 spáchala atentát na Lenina a pokusila se ho zastřelit. Poté se už jako vysoký funkcionář Čeky opět vrátil do Jekatěrinburgu. V roce 1920 začal mít žaludeční potíže a přestěhoval se kvůli léčbě do Moskvy. Komunistická strana ho následně pověřila několika úkoly, Jurovskij např. pracoval jako zástupce ředitele závodu Krasnyj bogatyr (Rudý bohatýr), kde se vyráběly galoše, působil jako šéf sovětské státní pokladny a před odchodem do důchodu roku 1933 pracoval jako ředitel Státního polytechnického muzea. Zemřel v roce 1938 v Kremelské nemocnici na perforaci žaludečního vředu. Své oběti přežil o 20 let a 6 dnů.
Nejtěžší zločiny, jakým královražda (regicida), v tomto případě carovražda je, mívají někdy za následek prokletí, které stihne vrahy nebo ty, kdo královraždu nařídili. V tomto případě to byli Lenin, který zemřel poměrně nepěkně na syfilis, a Sverdlov, ubitý dělníky během projevu. Jurovskij sám trestu tohoto druhu unikl, ale doplatily na to jeho potomci. Dcera Rimma (1898 – 1980) v roce 1917 vstoupila do bolševické strany a vedla Komsomol v Jekatěrinburgu a dále se stranicky angažovala ve Voroněži a v Rostově na Donu, kde byla roku 1938 zatčena a poslána do gulagu. Na svobodu se dostala až v roce 1946. Jeden ze dvou synů, Alexander (1904 – 1986) byl v roce 1952 zatčen, ale celkem brzy propuštěn. Tragický osud stihl děti Jurovského neteře Marie, která měla 11 dětí, z toho čtyři chlapci tragicky zemřeli – dva spadli ze střechy domu a dva uhořeli při požáru. Všechny dcery zemřely ještě v dětství a dospělosti se dožil pouze jeden chlapec. Toho však jako dítě matka opustila a adoptovali a vychovali ho cizí lidé.
Jurovskij e se svou ženou pohřben v kostele Donského kláštera v Serafinu v Moskvě, kde jsou uloženy urny s jejich popelem. Na počátku 20. let zde bylo postaveno první krematorium v Sovětském svazu, a dokonce vydáván časopis propagující kremaci sovětských občanů jako alternativu k předrevolučním pohřbům. Výhodou kremace bylo také to, že v případě pozdějších pochybností o skutečné příčině úmrtí, se nedalo tělo zemřelých, možných obětí sovětského režimu, exhumovat a zjistit pravou příčinu smrti.
