Donský kozák carem
Velká většina života slavného samozvance zůstává skryta v temnotách. Víme jen, že pocházel z řad kozáků, kteří byli po staletí hraničáři ruské říše a měli řadu privilegií. Ale v 18. století je chtěla sílící ruská vláda podřídit svému vlivu a kozáci se bouřili. A právě v této atmosféře vstoupil na scénu charismatický, snad pětatřicetiletý muž Jemeljan Pugačov a prohlásil, že není nikdo jiný než car Petr III.
Tvrdil, že zázrakem přežil pokus o vraždu ze strany své manželky Kateřiny II. Mezi venkovskými lidmi kolovala o carovi řada legend. Jedna z nich tvrdila, že nebyl zabit, a že důvodem jeho svržení bylo, že chystal zákon na osvobození nevolníků. Lidé toužili mít zase cara, kterému na nich záleží a jenž je zbaví „zlých“ pánů a nespravedlivých zákonů. Mladý kozák toho tedy umě využil.
Pugačovovo povstání
Pugačov už bojoval proti Turkům a získal nejnižší důstojnickou hodnost. Z armády však zběhl, opustil Don a objevil se na řece Jajiku. Brzy po svém příchodu jej zatkli a uvěznili, ale z vězení uprchl a vrátil se na Jajik. Během pár měsíců kolem sebe shromáždil početné oddíly a začal – jako správný car – vládnout. Nevadilo, že většina jeho druhů věděla, že carem není. Byla to trochu bláznivá hra – Pugačov vydával výnosy a vládl autoritou, jako by carem byl. V manifestu o svobodě tvrdil: „Já, car Petr, dávám vám v užívání řeku Jajik od pramene po ústí, žold, chleba a věčnou svobodu.“ A jeden z jeho kozáckých velitelů, ataman Zarubin, mu odpověděl: „Jsi sice donský kozák, ale jednou jsme tě přijali za cara a tak už to zůstane.“
První porážka
Pugačov svým věrným slíbil: „Budete tak svobodní jako divoká zvěř ve stepi! Ale zatím musíte bojovat. Svobodu získáme jen ve válce.“ Přidali se k němu další a další. Brzy měl pod kontrolou území velké jako Střední Evropa. Se svým třicetitisícovým vojskem přepadal jednu carskou pevnost za druhou. Nakonec oblehl i Orenburg, avšak k městu rychle přispěchala carská armáda a připravila mu první těžkou porážku.
Konec mužického cara
Pugačov ustoupil na sever a postavil novou armádu, se kterou oblehl a dobyl Kazaň. Ale to už v čele kárných carských vojsk stál jeden z nejlepších ruských vojevůdců všech dob, slavný Suvorov. V bitvě u Volgogradu Pugačova porazil a jeho armádu naprosto zlikvidoval. Otřesení kozáci pak využili jeho šlechetné nabídky beztrestnosti a svého „mužického cara“ vydali carské moci.
Krutá odveta mocných
V kleci jako divoké zvíře vezli Pugačova vesnicemi k moskevskému soudu, který mu přidělil trest smrti rozčtvrcením. Na přání „milostivé“ carevny Kateřiny II. mu jej nakonec změnil na stětí. Na popravišti v Moskvě se zbožný Pugačov dlouho hluboce ukláněl a křižoval. „Odpusť mi, lide pravoslavný, čím jsem se proti tobě provinil,“ prohlásil, než si sundal bílý ovčí kožich a poklekl. Kat se mohl pustit do práce.
Popraveny byly tisíce lidí – v některých vesnicích se losovalo a každý třetí šel na smrt. Krutému trestu neunikli ani jeho nejbližší – rodiče, žena i děti. Pugačovovu rodnou vesnici vojáci spálili a srovnali se zemí. A dokonce řeka Jajik musela být přejmenována na Ural – aby už nic nepřipomínalo největší selské povstání v dějinách Ruska, které hluboce otřáslo impériem carevny Kateřiny II.
Zdroj: Libor Budinský (Popravy slavných, 2002)
