Statečný sedlák z Újezdu
Nejznámější z rebelů Kozina pocházel z chodské obce Újezd. Jmenoval se vlastně Jan Sladký, Kozina byla pouze přezdívka – statku, který mu patřil. Od pradávna se mu říkalo U Kozinů. O jeho životě do čtyřicítky nevíme nic. Na scénu vstoupil až v roce 1692, kdy se na Chodsku rozhořela vzpoura proti místnímu pánu Wolfu Maxmiliánu Lammingerovi (Alois Jirásek z něj udělal Lomikara, ale s komolením začal právě Lamminger, neboť ve svých přípisech nazýval Kozinu Gossinou). V té době byl Kozina již vyzrálým mužem středního věku, kterého si do svého čela zvolili Chodové pro jeho odvahu. A to přesto, že nebyl rychtářem, kteří obvykle vystupovali jako mluvčí vesnice a přirozeně se stali i vůdci rebelujících sedláků.
Doba temna
Chodové bránili svá prastará zemská práva. Od středověku sídlili na hranicích a měli poněkud odlišný statut od jiných obyvatel království. V době po Bílé hoře však panstvo přitáhlo otěže nad svobodomyslným národem, a to vyvolalo časté vzpoury a bouře. Chodové se nejprve snažili obhájit svá práva pokojnou cestou. V roce 1692 se poselství Chodů vydalo do Vídně – Kozina nechyběl, a dokonce jej přijal císař. Ale nic z toho nebylo. O pár měsíců později pražští místodržící před Kozinou a dalšími Chody rozstříhali stará hraničářská privilegia. Nic už neplatilo, doba se změnila.
Oprátka pro vůdce vzpoury
Tehdy vystoupil třiačtyřicetiletý Kozina na trhanovském zámku před své druhy a vyzval je k otevřené vzpouře. Avšak revolta netrvala dlouho. Organizovaná armáda sedláky lehce přemohla a hlavní „arcisvůdci“ putovali do vězení. Lamminger pro ně uchystal přísný trest: tři měli být popraveni, další vymrskáni ze země. Ale císař s tak tvrdými tresty nesouhlasil a povolil popravu pouze jediného rebela. A tím byl – hlavní slovo měl pravděpodobně Lamminger – právě Kozina. Bylo to velké divadlo, na které museli přijít z každé chodské vesnice zástupci, aby se podívali, jak dopadne rebelie proti císaři. Popravu nakonec sledovalo 70 statečných Chodů. Kozinovo tělo pak viselo na šibenici ještě další rok (možná i déle) a neví se, zda byly Kozinovy ostatky nakonec vůbec pochovány.
„Lomikare, Lomikare…“
Lamminger zemřel necelý rok po plzeňské exekuci. Mezi lidem se začalo mluvit o božích mlýnech, které melou sice pomalu, ale spravedlivě, a zde zřejmě vznikla legenda o poslední Kozinově větě, kterou převzal i Jirásek. „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne tě zvu před Boží soud!“
Zdroj: Libor Budinský (Popravy slavných, 2002)
