Opatství VENIO ve spolupráci s Fakultou architektury ČVUT, pod patronátem městské části Prahy 17 a s podporou spolku Putování za Santinim a Renovabis, pořádá výstavu Skutečný Santini.
Letos si připomínáme výročí 401 let od dvouhodinové bitvy na Bílé hoře, která v roce 1620 znamenala začátek tragédie českých zemí, bitva, při níž se střetla vojska českých stavů na jedné straně a spojeného vojska Katolické ligy a císařské armády na straně druhé.
Výročí 400 let od bitvy na Bílé hoře připomíná výstava v Galerii Skleňák, kterou připravila Praha 6 ve spolupráci se spolkem Bílá hora 1620 a Rytíři koruny české. Jde o výstavu ve výlohách Skleněného paláce, proto je možné ji shlédnout z ulice i v současné době, kdy jsou jinak galerie uzavřeny.
Byl to sychravý, podmračený den, který se dokonale hodil k nostalgické podzimní náladě. I tehdy byla neděle. I tehdy byla mlha nad bojištěm. Osmého listopadu uplynulo 400 let od bitvy, která se stala synonymem tragédie. Zapálil jsem tam svíčku a ulil trochu rumu padlým vojákům. Byli tam také, přišli se podívat. Vystupovali z mlhy, naprosto zřetelně jsem vnímal jejich přítomnost.
V letošním roce, osmého listopadu, uplyne 400 let od bitvy na Bílé hoře. Bitvy, která měla za cíl potlačit stavovské povstání, a měla směřovat k získání moci a náboženského vlivu, nad Českou zemí, mocným katolickým rodem Habsburků.
Důležitý mezník v osudu země, tím je bitva na Bílé hoře. Letos od ní uplynulo rovných čtyři sta let.
Kostelec nad Labem býval vždy armádním městem, a to už od středověku. V současnosti jsou však některé objekty kasáren na prodej. Končí tak tradiční součást života tohoto polabského města a začíná se psát nová kapitola?
A některé z nich potom, obrazně řečeno, následujícího roku až na popraviště na Staroměstském náměstí. A před námi leží, zda by české stavovské povstání uspělo, anebo aspoň nedopadlo tak tragicky, kdyby si čeští povstalci zvolili za krále někoho příhodnějšího.
Nakonec, oba to byli vlastizrádci a Heřman Václav Černín z Chudenic (24. 7. 1576 – 7. 3 1651) měl o svém životě jinou představu. Naplnil ji a po bitvě na Bílé hoře (1618) patřil k nejvýznamnějším a nejbohatším šlechticům v Království českém. Neobešlo se to však bez některých osobních kotrmelců.
Ulice konečně zpustla a řev utichl. Vyvrácená vrata do několika měšťanských domů se houpají a skřípají na ohnutých veřejích. Rány sekyrou jsou dosud čerstvé. Nejen na jejich dřevě, ale i na hlavách mrtvol, které se nyní válejí v tratolišti krve, na listopadovou mlhou zmáčené, kamenné dlažbě. Roztříštěná okna, rozlámaný a vyházený nábytek, nádobí, knihy a cáry oděvů. Několik vozů s vyrabovaným majetkem již odjelo, doprovázeno chechtotem přiopilých vojáků. Jízlivý, škodolibý úsměv mnoha Pražanů, ztuhl na jejich rtech. Rabujícím vojákům, opilých vítězstvím a laciným vínem, je vyznání poražených lhostejné.
Příběh známý z českých čítanek. Díky Jiráskovým Psohlavcům se stal Jan Kozina českým národním hrdinou, stojícím jen nedaleko od Jana Žižky či Roháče z Dubé. I když Chodové statečně bránili svá stará privilegia, jejich boj s vrchností byl však marný.
Třicetiletá válka se roku 1620 naplno rozhořela a více jak padesátitisícová spojená vojska katolické německé Ligy pod velením vévody Maxmiliána I. Bavorského zvaného „Veliký“ a hraběte Karla Bonaventury Buquoye oblehla stavovský Písek. A začalo jít do tuhého.
Památnou bitvu na Bílé hoře zná snad každý žák základní školy, ale méně se již hovoří o střetu, který se odehrál jen několik dní před rozhodujícím bojem u obory Hvězda. Tato bitva se odehrála poblíž města Rakovníka, u obcí Olešná, Senomaty a Lišany. 27. října roku 1620 se české stavovské vojsko pod vedením Kristiána I. Anhalta pokusilo zastavit vojsko císaře Ferdinanda II. podporované vojsky Katolické jednoty. O vyrovnanosti šancí obou protivníků svědčí fakt, že na každé straně stálo úctyhodných 50 tisíc vojáků. Tři armády rozprostřely svá vojenská ležení mezi již zmíněnými obcemi a začalo vzájemné ostřelování a šarvátky. Padlé můžeme počítat pravděpodobně sice jen na desítky až stovky, ale přesto se pro obě strany jednalo o velmi vyčerpávající střet. Zraněn byl rovněž velitel císařského vojska hrabě Buquoy. Na bojiště se dokonce přijel podívat i sám Fridrich Falcký.
Jmenoval se Karel Bonaventura hrabě Buquoy a Češi mu nemohli přijít na jméno už jen proto, že správně se má číst „bykoá“ a ne „bukvoj“, jak k tomu jeho vizuální podoba svádí. Patřil k nejlepším císařským generálům, a kdyby nebyl zabit už v prvních letech třicetileté války, dokázal by protestantům ještě pěkně zatopit.
Řeč je o Václavu Hollarovi, který zemřel 25. března 1677 v Londýně, ve světě známém pod latinizovanou formou jména Wenceslaus Hollar Bohemus. Jeho rytiny se staly unikátními svědky své doby a svou uměleckou a historickou hodnotu neztratily dodnes. Spíš naopak.
Kdo na hrad dovezl z dalekých zemí podivuhodný medailon se sfingou a pyramidou? Byl to snad jeho nejvýznamnější majitel, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, popravených roku 1621 na Staroměstském náměstí?
Krutost popravy vůdců stavovského povstání, které proběhlo 21. června v roce 1621, s vámi otřese ještě dnes. Jak vše přesně probíhalo? A muselo to opravdu tak být?