Pokud by se nelekli už jen jeho jména. Ve francouzštině totiž celé zní Charles Bonaventure de Longueval comte de Bucquoy a francouzština byla také jeho rodnou řečí, protože se narodil 9. ledna 1571 v Arrasu. Jeho předkové pocházeli z Francie a z Valonska (jižní Belgie). V roce 1606 se oženil s Marií Magdalenou hraběnkou de Biglia (1573 – 1653), hraběnkou de Sarona, ze staré a vlivné milánské rodiny, s níž měl syna Karla Alberta.
Buquoyové byli původně zemanským rodem a psali se „de Longueval“ podle vesnice Longueval v Pikardii, kde měli tvrz. 20. června 1580, po povýšení do stavu hrabat, se začali psát „de Bucquoy“. Linie Karla Bonaventury, která se po roce 1618 usadila v Čechách, ono písmeno „c“ vypouštěla a někdy místo „y“ používala „i“, aby se tak odlišovala od linie francouzské a belgické.
Buquoyovo značné vojevůdcovské nadání se projevilo, již v době, kdy byl ještě ve španělských službách. Pro španělské Habsburky obsadil Hertogebusch, hlavní město provincie Severní Brabantsko v dnešním Nizozemsku, a roku 1609 byl jmenován místodržitel Hennegavska, historického území na pomezí dnešní Francie a Belgie. Roku 1613 získal od španělského krále Filipa III. tehdy nejvyšší možné vyznamenání – řád Zlatého rouna. Do služeb císaře Matyáše Habsburského a později Ferdinanda II. vstoupil v roce 1614.
V roce 1618 císař Matyáš Habsburský (1557 – 1619) jmenoval Karla Bonaventuru hraběte Buquoy velitelem císařských vojsk a vyslal ho do Čech s úkolem „zkrotit rebelii“ českých stavů. Podle dobových pramenů však bohužel „svým ušlechtilým a statečným jednáním nemohl zabránit, aby císařská vojska nepustošila a nedrancovala Čechy“. „Krocení rebelie“, čili potlačování stavovského povstání, se mu ale dařilo velmi dobře. Zvítězil v několika důležitých bitvách třicetileté války, především v bitvě u Záblatí na Českobudějovicku, kde 10. června 1619 porazil protestantská vojska vedená hrabětem Petrem Arnoštem Mansfeldem (1580 – 1626).
Dne 4. listopadu 1620 při bitvě u Rakovníka byl Buquoy choulostivě zraněn průstřelem obou stehen, kulka se dokonce „oudu přirozeného dotkla.“ Vzhledem ke svému zranění předal před bitvou na Bílé hoře velení císařské armády Rudolfu Tiefenbachovi, která se odehrála dne 8. listopadu 1620. Vlastní bitvy se zúčastnil pouze jako pozorovatel, v jejím průběhu jen jednou nasedl na koně, aby pomohl svému vojsku, když se začalo dařit nepříteli, ale než dojel na bojiště, bylo nebezpečí zažehnáno.
Za jeho vynikající služby a statečnost mu císař Ferdinand II. (1578 – 1637) již před bělohorskou bitvou listinou z 6. února 1620 daroval některá česká protestantská panství. Darovaná panství měla rovněž Buquoyovi nahradit jeho válečná vydání. Císař totiž neměl peníze na žold pro vojáky a hrabě je zaplatil ze svého. Darovací listina ze 6. února 1620 byla napsána česky a císař ji pak vlastnoručně podepsal. Buquoy tak získal např. Nové Hrady na Českobudějovicku, Rožmberk nad Vltavou a Libějovice u Vodňan, tvrz Cuknštejn a další.
Po vzniku ČSR byla některá z těchto panství pozemkovou reformou po roce 1918 zkonfiskována a stala se tzv. „zbytkovými statky“. Ostatní majetek zůstal v držení rodu až do roku 1945. V době druhé světové války se novohradští Buquoyové přihlásili k německému občanství a v roce 1945 proto postihly jejich majetek tzv. „Benešovy dekrety“.
Sám Karel Bonaventura Buquoy se z nových panství dlouho netěšil. O život přišel ve svých padesáti letech 10. července 1621 během obléhání pevnosti Nové Zámky na jihozápadním Slovensku. Toho dne chtěli císařští vojáci sklidit pšenici z okolních polí a ochranu žencům zajišťoval právě Buquoy pomocí 1200 jezdců a 300 pěšáků. Z pevnosti proti nim vyrazil oddíl asi 1200 jezdců vedených Štefanem Horváthem, císařští vojáci byli rozprášeni a Buquoy padl do zajetí.
V jednom okamžiku se zdálo, že by císařští vojáci mohli s pomocí posil z tábora získat na bojišti znovu převahu a zajatce osvobodit. Proto Buquoye dva hajduci, kteří ho střežili, raději namístě zabili. Hrabě byl potom pochován v neoznačeném hrobě v kostele Panny Marie v Rožmberku nad Vltavou. Po smrti generála se správy panství ujala vdova Maria Magdalena, protože jejich syn Karel Albert byl v té době nezletilý.
Škoda jen, že se hrabě Buquoy nedočkal konečné porážky stavovského povstání, když k němu tak významnou měrou sám přispěl.
