Po porážce stavovských vojsk na Bílé hoře 8. listopadu 1620 bylo jen otázkou času, kdy se císař Ferdinand II. Habsburský po útěku „zimního krále“ Fridricha Falckého opět ujme moci v Českém království v plném rozsahu. Potrestání vůdců povstání, kteří zradili svého právoplatného panovníka, bylo jen jednou, avšak nejbrutálnější součástí tohoto procesu.
Od pěti hodin ráno
Příprava na popravu začala v 5 hodin ráno. Na Staroměstském náměstí už stálo lešení o rozměrech cca 20 x 20 kroků potažené černým suknem, nyní byly uzavřeny městské brány a na náměstí se přesunula část císařského vojska pod velením generála Albrechta z Valdštejna za účelem zajištění klidu a pořádku. Exekucí pověřený kat Jan Mydlář potom začal vykonávat rozsudek na odsouzencích v pořadí podle rodu, důstojenství a věku.
Potřeboval čtyři meče
Vzhledem k rozsahu celé exekuce si prozíravý kat připravil čtyři nové meče, protože předpokládal postupné otupování ostří a počítal s tím, že na broušení nebude během exekuce čas. Jako první přišli na řadu tři příslušníci panského stavu, Jáchym Ondřej Šlik (nejdříve uťata hlava a poté pravá ruka, kterou přísahal věrnost panovníkovi a tuto přísahu porušil), Václav Budovec a Kryštof Harant (pouze stětí hlavy).
Po nich bylo sťato sedm příslušníků stavu rytířského, z nichž Bohuslavu z Michalovic byla poté navíc uťata pravá ruka. Následovalo stětí pěti příslušníků městského stavu, z nichž Jiří Hauenšildovi byla předtím useknuta pravá ruka. Stejný osud stihl také Leandera Rüppela, jeho pravice byla navíc ještě před jeho popravou přibita na pranýř na Staroměstském náměstí.
Vyříznutí jazyka a čtvrcení
Krvavé divadlo pokračovalo exekucí Jana Jesenia potrestaného nejpřísněji ze všech proto, že ho císař vnímal jako ideologa celého povstání, zejména pak kvůli jeho traktátu nazvaného „Může být tyran svržen lidem?“. Jesenius se domníval, že za určitých okolností ano a pokusil se o to prakticky svou velmi aktivní účastí na celém povstání, především formou diplomatických jednání. Janu Jeseniovi tedy kat podle rozsudku nejprve vyřízl jazyk, poté ho sťal a mrtvé tělo rozčtvrtil.
Exekuci zakončilo oběšení zbývajících patnácti měšťanů. Dva, Jan Kuttnaur a Šimon Sušický, byli pověšení na břevnech vystrčených z oken Staroměstské radnice, Nathanael Vodňanský na šibenici postavené na popravčím pódiu a ostatní na šibenici postavené asi 40 kroků od podia směrem k dnešní Pařížské ulici. Všem byl tento trest vnímaný jako potupnější než stětí uložen proto, že byli členy protestantské církve Jednoty bratrské.
Poslední trest byl vykonán na městském úředníku Mikulášovi Divišovi. Na hodinu byl přibit k šibenici za jazyk za to, že přivítal „zimního krále“ Fridricha Falckého při jeho příjezdu do Prahy. (Podle dobových pramenů ho kat ať již úmyslně nebo náhodou přibil tak, že neporušil hlavní nerv a dotyčný mohl po delší době opět mluvit.) Celé krvavé divadlo potom skončilo kolem desáté hodiny.
Hrůzný epilog
Drakoničnost trestu dotvrdilo i nepietní zacházení s těly některých popravených. Hlavy 12 hlavních vůdců povstání byly potupně vystaveny na veřejnosti stejně jako části jejich posmrtně rozčtvrcených těl nabodnuté na kůly. Celá exekuce byla již ve své době považována za barbarskou a nikdo zřejmě tak tvrdé tresty nečekal. A to byla ještě řada z nich zmírněna například tím, že těla byla čtvrcena až posmrtně.
Tím se dá vysvětlit, proč vůdcové povstání popravení na Staroměstském náměstí neprchli ze země jako mnozí jiní, Fridrichem Falckým počínaje, a to hned po bitvě na Bílé hoře. V tomto ohledu svého nepřítele krutě podcenili a naopak sebe a své schopnosti od začátku povstání, tj. od defenestrace v roce 1618, nekriticky přecenili. Ambicemi zato nešetřili a nakonec za vše dohromady zaplatili cenu nejvyšší.
