Bitva na Bílé hoře je snad jediné datum v českých dějinách, které budí emoce dodnes. Obrozenci lkali nad porobením národa už v devatenáctém století. Habsburci, kteří dobře věděli, že pláč a patetické projevy jejich vládu neohrozí, nechala jejich vzletné projevy bez povšimnutí. Jednostranný pohled na tuto událost se táhl hluboko do dvacátého století. Patřím ke generaci, které byl v hodinách dějepisu servírován Jirásek, jako jediný, doporučený názor. Mluvit o tom, že statečný, moravský pluk by statečný jen proto, že neměl kam utéct, se pokládalo téměř za vlastizradu.
Ve slově stavovské povstání je odpověď na vše, co následovalo. Právě to, že bylo stavovské. Páni, rytíři, měšťané. Ta nejpočetnější skupina, která jen bezmocně přihlížela, byli poddaní. Nevolníci, kteří se do konfliktu nijak nezapojili. Žádné tisíce ozbrojených lidí, jako o dvě století dříve. Krvavé doby husitské už byly dávnou minulostí.
Kdyby tehdy stavové řádně platili žold, kdyby i třeba po prohrané bitvě rozdali lidem zbraně a ukryli se za městské hradby. Císařští by odtáhli s nepořízenou, v takové síle, jakou měli tehdy k dispozici, by Prahu prostě nedobyli. Na kdyby je bohužel pozdě. Zkusme si nyní trochu pohrát s historií a popřemýšlet o tom, co by se dělo, kdyby Bílá hora pro Čechy dopadla vítězně.
Pro poddané by se nezměnilo vůbec nic. Měli by dál své pány, kteří by na ně možná mluvili více česky, i když to je taky dost nepravděpodobné, ale robotní povinnosti a dávky by jim jistě neodpustili. Čí vláda, toho náboženství. Emigrace katolíků by znamenala rovněž odliv inteligence a schopných lidí. Jen ten pohled z Petřína by byl trochu jiný. Zapomeňte na nádhernou dominantu chrámu sv. Mikuláš na Malé Straně. Na sochy umělce Maxmiliána Brokoffa, na Karlově mostě. Jan Blažej Santini by byl zřejmě rovněž neznámým pojmem. Zkrátka, zapomeňte na baroko, které obrousilo střízlivé a ostré hrany gotických staveb. Praha by byla vyhlížela nejspíš jako Hamburk, ale rozhodně ne jako město, které patří k těm nejkrásnějším metropolím světa.
Ale Čechy, to není jenom Praha. Zmizely by vesnické kapličky, s někdy naivně namalovanými obrazy svatých, zmizel by ochránce všech můstků a mostů, sv. Jan Nepomucký. Jižní Čechy, s malebným vesnickým barokem, by už nebyly inspirací pro Mikoláše Alše. Člověk si zkrátka nevybere a nemůže mít všechno. Musíme opatrně vážit pro a proti. Ke komu byste se přidali vy? V bitvě na Bílé hoře?
