Menší počet, ale s lepší strategií
8. listopadu 1620 bylo sychravo. Po poledni se na Bílé hoře, která tehdy ležela daleko za branami Prahy, střetla dvě vojska. To první bylo císařsko-ligistické neboli vojsko Katolické ligy. Jednalo se o spolek na obranu katolické víry, v jehož čele stál bavorský vévoda Maxmilián I., úzce spolupracující s habsburským císařem Ferdinandem II.
Proti němu stálo na vyvýšeném místě s opevněnou Prahou za zády stavovské vojsko. To bylo sice početně slabší, ale strategicky lépe postavené.
Bitva skončila zhruba po dvou hodinách porážkou českých stavů. Špatně placené stavovské jednotky se rozprchly při masivnějším útoku císařsko-ligistického vojska. Začal zběsilý útěk ku Praze. Spousta vojáku při útěku zahynula, když je dohnali nepřátelští jezdci. Další se utopili v chladných vodách Vltavy. Bitva znamenala konec českého stavovského odboje proti císaři Ferdinandu II. a svými důsledky ovlivnila další čtyři staletí naší historie.
Impulz k třicetileté válce
Proč se vlastně vojska na Bílé hoře utkala? Pro vysvětlení se musíme vrátit o dva roky zpět, do jara 1618, kdy v českých zemích vypuklo stavovské povstání. Předcházel mu dlouholetý náboženský konflikt obou stran, katolické a protestantské, který vygradoval defenestrací. 23. května 1618 vyhodili stavovští povstalci z oken Starého královského paláce na Pražském hradě dva císařské místodržící (Jaroslava Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka) a jednoho písaře (Filipa Fabricia). Tento okamžik se považuje za počátek stavovského povstání a za impulz k zahájení třicetileté války.
Panovník uprchl ze země
V době konání bitva u nás vládl Fridrich Falcký. Ten si vysloužil přízvisko „zimní král“, protože vládl jen jednu zimu. Mladému, pohlednému a usměvavému panovníkovi však brzy úsměv ztuhl na rtech. Ve chvíli, kdy se bitva rozhořela, v klidu se svými blízkými a hosty obědval na Pražském hradě. Když dojedl a dopil, zvolna se vydal obhlédnout situaci. Někde u Strahovské brány poblíž dnešního Strahovského kláštera spatřil prchající stavovské vojáky. Na nic nečekal, kvapně obrátil koně a další den s rodinou a doprovodem přes Náchod kvapně opustil České království. Už se tady nikdy neukázal.
Politické a společenské důsledky
Prohra v bitva na Bílé hoře měla mnoho politických, společenských a náboženských důsledků. V českých zemích zavládla rekatolizace (bylo povoleno pouze katolické náboženství), nekatolické knihy byly ničeny a stát opět přecházel k absolutismu. Český jazyk zažíval úpadek. Mnoho intelektuálů, kteří odmítli přistoupit ke katolictví, bylo přinuceno k emigraci. Nejznámější takovou osobností je Jan Amos Komenský, který odešel do polského Lešna. Na zlepšení situace museli Češi čekat až do konce 18. století.
