V Evropě zuřila válka, na frontě umíraly tisíce Rusů. Poslední car byl však slabý a nerozhodný. Dávno ztratil autoritu a nakonec se vzdal trůnu. Myslel, že národ ocení jeho gesto a on bude pokojně žít na svých statcích, ale bolševici připravili pro něj a jeho rodinu jiný scénář.
Slabý car
Mikuláš II. Alexandrovič nastoupil na trůn v šestadvaceti letech. Ale neměl chuť ani sílu vládnout. Přestože bylo jeho úkolem postarat se o jednu z největších světových říší, miloval nadevše jen svou rodinu. A ani zde neměl dominantní postavení. Naopak. Zatímco car byl spíše flegmatický a uzavřený, role hlavy rodiny se ujala jeho choť – německá princezna Alice, jež přijala po sňatku jméno Alexandra Fjodorovna. A také Rasputin, podivuhodný divotvůrce a rodinný přítel, který byl až do svého zavraždění považován za šedou eminenci carského trůnu. Uměl totiž léčit nemocného následníka, čímž si zajistil bezmezný obdiv a přízeň nejen cara, ale především carevny.
Válka a revoluce
Poslední car si mnoho štěstí neužil. Jeho syn a předpokládaný následník carevič Alexej trpěl hemofilií. Rusko prohrálo válku s Japonskem, načež se v roce 1905 v zemi rozhořela první velká revoluce. Premiér Stolypin, v jehož silách bylo uchovat v Rusku monarchii, padl mrtvý po zdařilém atentátu. A pak přišla světová válka a další revoluce, jež naneštěstí přerostla v komunistický puč a teror.
Zatčení carské rodiny
Na začátku roku 1917 utrpěla ruská vojska obrovské ztráty. Situace byla k neudržení, a tak Mikuláš napsal provolání: „Rozhodl jsem se za sebe i za svého syna zříci se ruského trůnu.“ Poté se vydal za svou rodinou do Carského Sela. Slíbili mu beztrestnost a odchod do ciziny, ale ve vlaku jej zatkli a internovali v jeho sídle.
Později byl Mikuláš s celou svou rodinou převezen do Tobolska. Důvod? Petrohrad zachvátila revoluce. Ale moc rudých se rychle šířila a v dubnu 1918 byla carská rodina podruhé zatčena – tentokrát Rudými. Celý konvoj se opět vydal na cestu, nyní do sibiřského Jekatěrinburgu. A zde nakonec došlo – na Leninův přímý rozkaz z Moskvy – k strašlivému masakru.
Hrůzná poprava
Po ročním věznění byl car s celou svou rodinou o půlnoci odveden do sklepa sibiřského domku. Tam na něj čekala popravčí četa. „Uralský sovět se vás rozhodl popravit,“ pronesl velitel a začal do cara střílet z pistole. Carův překvapený hlas zanikl v hluku střel. Ostatní vojáci se přidali, poprava carské rodiny se rázem změnila v krvavý masakr. Jen od mladých careven se kulky jako by zázrakem odrážely. Pod šaty měly totiž ukryté drahokamy a diamanty. Vojáci je proto ubili bajonety.
Posmrtná kanonizace
Obličeje i těla zohavených mrtvol, odvezených daleko za město, byly polity kyselinou sírovou. Ta měla znemožnit identifikaci. Bolševici poté z města utekli před armádou československých legionářů a místo hrůzného pohřbu upadlo v zapomnění. Ale ne navždy. Po sedmdesáti letech byly ostatky vyzdviženy ze země a po složitých peripetiích identifikovány, prý se stoprocentní jistotou. Ostatky cara pietně uložili v Petropavlovské katedrále v Petrohradě, vedle ostatních ruských panovníků. Současně v roce 2000 – po rozpadu Sovětského svazu – ruská pravoslavná církev posledního Romanovce a jeho rodinu – kvůli jejich kruté a mučednické smrti – prohlásila za svaté a na místě masakru nechala postavit Chrám Všech svatých na krvi.
Zdroj: Libor Budinský (Popravy slavných, 2002)
