Marina Cvětajevová se šťastně vyhnula řádění sovětských bolševiků, protože tou dobou pobývala v Evropě. Tři roky dokonce prožila i v Československu a tu dobu považovala za vůbec za nejkrásnější. Mohla žít možná v bídě, ale svobodně ve Francii. Jenže se rozhodla pro návrat do SSSR…
Přitom její život nezačal vůbec špatně. Narodila se v Moskvě 8. října 1892 v rodině univerzitního profesora Ivana Cvětajeva, ředitele prvního veřejného muzea v Moskvě. Matka Marie byla pianistka, žačka slavného Rubinštejna. Marina vyrůstala v blahobytu a vysoce kulturním prostředí. Od 10 let byla s rodinou na cestách po Evropě a pobývala v Itálii, Francii a ve Švýcarsku, kde se její matka léčila z tuberkulózy. Mladá Marina tak získala rozhled i skvělou jazykovou průpravu. Už v šesti letech začala psát poezii, a to nejen v ruštině, ale také ve francouzštině a němčině. Naučila se také italsky a v Evropě i studovala, a to na pařížské Sorbonně.
V roce 1912, ve svých dvaceti letech, se provdala za Sergeje Jakovleviče Efrona, vojáka, publicistu a novináře, a ještě téhož roku se jim narodila dcera Ariadna. Sergej však v roce 1914 dobrovolně nastoupil do armády a po vypuknutí Říjnové revoluce přešel k bělogvardějcům, s nimiž prodělal celou občanskou válku a po prohře bílých 1920 i následnou evakuaci z Krymu do Istanbulu v roce 1920.
Cvětajevová se i s dcerou během revoluce vrátila z Evropy do Ruska, aby se shledala s manželem, což se jí podařilo. V chaosu té doby se ale později rozdělili a Marina se ocitla v Moskvě prakticky v pasti a žila tam nyní již se dvěma dcerami, Ariadnou a mladší Irinou narozenou v roce 1917 v hrozné bídě. Rozhodla se proto dcery dát do sirotčince v naději, že se tam o ně postarají lépe, než by to dokázala ona. I proto, že SSSR přinejmenším slovně propagoval kolektivní výchovu a stavěl ji nad tu rodinnou. Bohužel se mýlila. Mladší Irina tam ve věku 3 let zemřela hlady a Ariadnu matka zachránila na poslední chvíli.
V roce 1922 dostala Marina povolení emigrovat a odjela i s dcerou za manželem přes Rigu do Berlína, kde vydala čtyři svazky veršů. Ještě téhož roku rodina přesídlila do Československa, kde celá rodina žila v Praze, v Horních Mokropsích a Jílovišti až do roku 1925. Oba manželé se tu účastnili života emigrantských kruhů a Sergej navíc studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Krátce po narození syna Georgije roku 1925 rodina opustila Československo a přestěhovala se do Paříže.
Ve Francii se Cvětajevová zapojila do bohatého kulturního života, kromě jiného udržovala milostnou korespondenci s Borisem Pasternakem. Ekonomicky se ovšem rodině dařilo stále hůř a všichni čtyři žili prakticky jen z Mariiných tantiém a honorářů, protože Sergej byl nemocný a pracovat nemohl. Podle jejích slov tehdy pomalu umírali hlady.
V rodině se také i proto neustále vedly spory o tom, zda se vrátit do vlasti, nebo ne. V roce 1937 dcera Ariadna odcestovala do Sovětského svazu, když využila nabídky beztrestného návratu. O pár měsíců ji následoval Sergej, ovšem ne úplně dobrovolně – musel prchnout před policejním vyšetřováním. Ve Francii se totiž mezitím stal agentem NKVD a měl podíl na politické vraždě Lva Sedova (1906 – 1938), nejstaršího syna Lva Trockého. Lev Sedov žil v té době v Paříži a zemřel na tamní soukromé klinice po operaci slepého střeva, buď na neléčené komplikace, anebo tam byl otráven. V této souvislosti je s podivem, že ani Sergejova spolupráce s NKVD jeho rodinu zřejmě nijak významněji neobohatila.
Roku 1939, jen pár měsíců před vypuknutím druhé světové války, se Marina se synem rozhodla odcestovat za mužem a dcerou do SSSR. Určitý podíl na tomto rozhodnutí mělo i to, že Marina měla pocit, že o to, co píše, ve Francii nikdo nestojí, a naopak v SSSR jí slíbili, že tam bude moci publikovat.
Všechna však dopadlo tím nejhorším možným způsobem. Především se Marině nepodařilo setkat s jejími blízkými. Dcera Ariadna byla 27. srpna 1939 zatčena na základě vykonstruovaného obvinění ze špionáže a 16. října byl ze stejného důvodu zatčen i manžel Sergej, navíc označený jako trockista. Marina se s nimi po příjezdu do SSSR nesetkala a ti tři se pak už nikdy neviděli. Ariadna byla odsouzena na 8 let do gulagu, potom nakrátko propuštěna, a opět internována. Definitivně propuštěna a rehabilitována byla až za Chruščova v roce 1955.
Okamžikem Sergejova zatčení končí všechny informace o jeho osudu a nic se o něm potom již nedozvěděla ani jeho žena. Buď na Lubljance, čili velitelství sovětské tajné služby v Moskvě, nepřežil hned první výslechy nebo byl v tajnosti popraven záhy po nich, nejpozději však tehdy, když se k Moskvě začala blížit hitlerovská vojska a hrozilo tak i osvobození vězňů.
Marina tak zůstala v Moskvě sama se synem a snažila se uživit překladatelskou prací, protože publikační činnost měla zakázanou. Vzhledem k příbuzenství hned se dvěma osobami stíhanými za protistátní jednání, tj. manželem a dcerou, jen logické. Nelze ale vyloučit ani to, že slib, že bude moci v SSSR publikovat, byl falešný od počátku. Po přepadení SSSR Německem 21. června 1941 byli oba evakuováni na východ do Tatarské ASSR do městečka Jelabuga na břehu Kamy. To pro marinu znamenalo příslovečnou „poslední kapku“, která naplnila pohár její schopnosti čelit osudu i důsledkům svých nešťastných rozhodnutí. Žena, která toho tolik překonala, v Jelabuze napsala tři krátké dopisy na rozloučenou a 31. srpna 1941 se ve věku nedožitých 49 let oběsila.
Tragický osud stihl nakonec i Georgije. Po evakuaci do Taškentu se nakrátko vrátil do Moskvy, kde se přihlásil ke studiu na Literárním institutu. Téměř vzápětí však byl odveden do armády a padl jako devatenáctiletý 7. července 1944 na běloruské frontě. Ariadna potom posledních dvacet svého života zasvětila úsilí o rehabilitaci svého otce a péči o literární pozůstalost své matky.
Marina Cvětajevová ve své básni „Kdo jsme?“ popsala situaci, jakou prožívali ruští emigranti v době, kdy, aby se vůbec nějak uživili, museli vykonávat špatně placenou práci. Svoji emigraci považovali pouze za dočasnou, což byl jejich největší omyl. Byli přesvědčení, že se bolševický režim zhroutí, třebaže ne zrovna v blízké době, a že se budou moci vrátit zpátky do svobodné vlasti. Málokdo z nich se toho však dožil. Obzvlášť tragický potom byl osud těch ruských emigrantů, které si po 2. světové válce na Sovětským svazem osvobozených, resp. dobytých územích, jako právě v Československu, vyzvedávala NKVD a deportovala je do SSSR a pak do gulagů. Takový osud by zřejmě stihl i rodinu Cvětajevových, kdyby se rozhodla v Československu zůstat.
Ruští emigranti, kteří opustili Rusko po bolševické revoluci, považovali za svou povinnost podat svědectví o zločinech komunistického režimu a varovat svět před tímto nebezpečím. Jak velké nebezpečí to ale je, si zřejmě neuvědomovali ani oni sami. Počet obětí Stalina a jeho režimu se odhaduje na 12,5 mil. lidí, a to bez započítání předchozích obětí a válečných ztát. Těsně před Stalinovou smrtí v roce 1953 dosáhl počet lidí internovaných v sovětských gulazích téměř 13 milionů. Jak obrovské to je číslo si uvědomíme třeba porovnáním s počtem obyvatel tehdejšího Československa. Podle sčítání v roce 1951 jich bylo 9 milionů…