Virginie se narodila 25. ledna 1882 v bohaté rodině spisovatele a historika sira Leslie Stephena a Julie, rozené Duckworthové. Pro oba to bylo druhé manželství, Virginin otec měl z prvního manželství dceru, matka dva syny a dceru. V novém svazku se jim nejprve narodila další dcera, Vanessa. I když manželé o další děti již nestáli a Julie se pokoušela i používat antikoncepci, narodily se jim ještě další tři děti, Virginia a dva chlapci. Je tedy velmi pravděpodobné, že kdyby se Virginia měla narodit o 100 později, nejspíš by se tak vůbec nestalo.
Jak bylo tehdy zvykem, rodiče synům poskytli nákladné univerzitní vzdělání, Virginie se sestrou Vanessou se vzdělávaly především samy díky bohaté rodinné knihovně. Na letní byt rodina jezdila do St. Ives v Cornwallu, kde „Gina“, jak jí doma říkali, poprvé uviděla maják, který se stal ikonickým objektem v jejím románu K majáku. Virginia v dětství zažila sexuální zneužívání ze strany nevlastních bratrů, Geralda a Georga, přičemž Georg jí týral i psychicky. Tehdy však nebylo možné o takových věcech vůbec hovořit, a tak si Virginia musela nechat vše pro sebe.
V Čechách je nadprůměrný počet sebevražd. Ve středních Čechách a Praze někdo ukončí svůj život obden
V roce 1895 Virginii zemřela matka na chřipku a zůstaly tu po ní z druhého manželství čtyři děti ve věku od jedenácti do patnácti let. Tehdy se třináctiletá Virginie poprvé zhroutila. Další rána osudu ji zasáhla, když za dva roky zemřela její nevlastní sestra Stella Duckworthová, „náhradní“ matka. V roce 1904 po dlouhé nemoci umírá i otec a u Virginie se opět projevuje duševní nemoc, zřejmě geneticky podmíněná. Silnými depresemi trpí i mnozí z jejích příbuzných, o odborné pomoci na dnešní úrovni však nemohla tehdy být ani řeč.
V roce 1912 se Virginia vdala za spisovatele Leonarda Woolfa. Po roce se Virginie dozvídá, že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu by neměla mít děti, které však velmi milovala. Přesto se jí podaří zůstat bezdětnou. V roce 1917 si manželé koupili ruční tiskařský stroj a založili vydavatelství Hogarth Press, kde Virginie vydávala své práce. Vyšlo tam i kompletní dílo Sigmunda Freuda, lze tedy předpokládat, že si ho Virginia přečetla a možná i víc porozuměla sama sobě. Její manželství mezitím dospělo k odděleným ložnicím, což podle všeho jejímu muži nevadilo. Byl to zřejmě velkorysý a laskavý člověk, protože k dalším, až skandálním událostem kolem své ženy zaujímal shovívavý a neodmítavý postoj.
V prosinci roku 1922 Virginie potkala spisovatelku Vitu Sackvillovou-Westovou. (1892-1962). Příští den si do deníku zapsala, že se setkala s krásnou aristokratkou. Obdivovala její umění užívat si života. Roku 1926 se přátelství změnilo v milostný vztah a poprvé spolu strávily noc už ne, jen jako pouhé přítelkyně. Virginii dělalo dobře, že se o ni zajímá žena o deset let mladší. Ačkoli byly obě bisexuální, k manželství zachovávaly tradiční postoj, zřejmě vzhledem k tehdejším společenským zvyklostem. Za dva roky se však jejich vztah začal blížit konci a nakonec se Vita objevila na veřejnosti s jinou milenkou. U Virginie opět propukly deprese, neboť vztah s Vitou chápala jako splynutí dvou duší, kdežto Vita jen jako živočišnou přitažlivost.
A že šlo u Vity jenom o sex, ona sama bezostyšně dokázala po Virginině smrti. V dopise na rozloučenou Virginie žádala rodinu a známé, aby její osobní písemnosti zničili. Její milostné dopisy Vita však bez skrupulí prodala. Po rozpadu vztahu s Vitou se roku 1929 Virginia seznámila s hudební skladatelkou a bojovnicí za ženská práva Ethel Smythovou (1858-1944), která měla za svůj život mnoho vášnivých vztahů, prakticky všechny se ženami. Se společenským míněním si starosti nedělala a chlubila se, že za rok měla i dvanáct milenek. Virginii poněkud znepokojovalo, že ji milovala tehdy již jednasedmdesátiletá žena. Prohlásila, že si připadá, jako by ji chytil obrovský krab.
V roce 1941 Virginii opět stihly hluboké deprese. S manželem se zapojila do protifašistického odboje a věděla, že pokud Hitler obsadí Británii, budou zatčeni a popraveni. V dopise na rozloučenou manželovi napsala, že nemá už dál sílu pokračovat v životě, poděkovala mu za veškerou lásku a podporu. Naplnila kapsy svého kabátu kamením a šla se utopit. Smrt, v jejím případě jistě milosrdnou, našla 28. března 1941 v řece Ouse nedaleko vlastního domu v Lewesu (Sussex) ve svých 59 letech.
Je tragické, že se tehdy nenašel způsob či pomoc, aby Virginia Woolfová dokázala toto období překonat, dnes zřejmě díky moderním antidepresivům. Dožila by se toho, že hitlerovské Německo nejenže neobsadilo Británii, ale prohrálo válku, mohla by ještě psát a možná najít i další vztah, který by jí vyhovoval. Ale bohužel….
Jméno spisovatelky rezonuje ve známé absurdní divadelní hře Edwarda Franklina Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové (1962), která byly o čtyři roky zfilmována v hlavních rolích s Elisabeth Taylorovou a Richardem Burtonem.
