Jan Březina se narodil v Kolíně 5. ledna 1914 a jeho otec, Václav Březina, jej nechal učit soustružníkem a pak vyučit leteckým mechanikem v Kbelích u Prahy. Václav Březina byl rovněž obdivovatelem Sovětského svazu, a protože byl mechanikem, odborníkem na montáž obuvnických linek, využil nabízející se příležitost a začátkem třicátých let se na výzvu Sovětského svazu k společnému budování socialismu i s rodinou do SSSR odstěhoval. Během svého devítiletého pobytu tam pracoval na montážích v továrnách ve dvaceti dvou městech. Nezískal nikdy sovětské občanství, a když v roce 1938 odjel do Československa na dovolenou, už se do SSSR nesměl vrátit.
Jan Březina, jeho syn, v Sovětském svazu absolvoval letecké učiliště v Leningradě, poté krátce pracoval v továrně na letadla v Moskvě. Brzy se vypracoval mezi nejlepší piloty a byl pověřován stále náročnějšími misemi. Létal například s agitační eskadrou nad nejodlehlejšími oblastmi Ruska. V roce 1934 se účastnil expedice v poušti Karakum, kde se síra těžená z vyhaslých sopek dopravovala k dalšímu zpracování letecky, což bylo mnohem efektivnější, než ji vozit nákladními auty. Nad pouští Jan Březina nalétal na 300 hodin a posádka jeho letadla byla vyznamenána za nejlepší výkon. Jan Březina se tak přiřadil k elitě sovětských pilotů – Stalinských sokolů, jak se jim tehdy říkalo.
Poprvé se oženil ve 21 letech s ruskou herečkou, manželství se však brzy rozpadlo. Jeho druhé manželství s Čechoameričankou Josefou „Džózou“ Sebastou vydrželo až do konce jeho života. V létě 1936 byl jmenován palubním mechanikem první třídy u polárního letectva, což znamenalo rozhodující zlom v jeho kariéře.
V této době se začala plánovat letecká expedice na severní pól, dnes známá jako Papaninova výprava. Organizace výpravy byla svěřena akademiku Ottovi Šmidtovi, který do skupiny 45 letců vybral i Jana Březinu, jenž byl ve svých 23 letech nejmladším členem expedice a zároveň jediným cizincem. Úkol výpravy zněl: Ovládnout severní pól – tj. doletět na severní pól a vysadit na něj čtveřici vědců, kteří tam na kře měli zůstat téměř rok a provádět vědecké výzkumy.
Expedice odstartovala z Moskvy 22. března 1937. Jan Březina měl původně letět jako mechanik na druhém velkém letounu A-169 a pokud by se tak stalo, stal by se prvním Čechem, který stanul na severním pólu. Avšak na Rudolfově ostrově byl z neznámých důvodů, možná kvůli nachlazení, převelen na menší stroj N-128, který operoval v okolí Rudolfova ostrova, nejsevernějšího ostrova Země Františka Josefa, jako povětrnostní letadlo. Jiný pramen uvádí, že v tomto „odsunutí“ Březiny mimo hlavní expedici měl „prsty“ sám Papanin, když Březina protestoval proti rozdílným dávkám vodky přidělovaným členům výpravy. Papaninova výprava severní pól nakonec opravdu dobyla a získala si věhlas nejen v Sovětském svazu, ale i po celém světě. Účastníci výpravy byli vyznamenáni, a to včetně Jana Březiny, který obdržel řád Rudého praporu práce a dostal odměnu 5000 rublů.
Ale již v době své největší slávy byl vytipován jako jedna z obětí stalinských čistek. Ráno 8. března 1938 byl zatčen ve svém moskevském bytě, po zatčení byl psychicky a fyzicky týrán a deset dní po svém zatčení podepsal přiznání v protokolu plném chyb a nesrovnalostí, což dosvědčuje, že musel projít krutým mučením. V době jeho zatčení měli sadističtí vyslýchající oficiálně povoleno používat i fyzických „donucovacích prostředků“. Březina se přiznal, že od roku 1935 prováděl špionáž ve prospěch Československa, a to v době, kdy krátce pracoval v továrně na letadla. Ještě téhož roku byl 29. července odsouzen za špionáž k nejvyššímu trestu – trestu smrti zastřelením a popraven 16. srpna 1938 na tajném popravišti NKVD u Moskvy ve věku pouhých 24 let. V záznamech občanského matričního úřadu výkonného výboru rajonu Sokolniky, Moskva byl dlouho uveden nesprávný údaj, že zemřel ve vězení na těžký zánět ledvin dne 16. srpna 1944.
Jeho manželka ihned opustila Sovětský svaz, matka a sestra tam zůstaly do roku 1948, kdy se vrátily do Československa. Za války Březinova sestra Marie v Rudé armádě působila jako lékařka. V roce 1978 se rodina Jana Březiny domohla jeho rehabilitace spojené se symbolickým navrácením vyznamenání, které dostal za účast v Papaninově výpravě. Dne 30. května 1978 Vrchní soud SSSR rozsudek ze dne 29. července 1938 zrušil a Jana Březinu prohlásil za nevinného. Život mu pochopitelně navrátit nemohl.
Papaninova i jiné sovětské polární expedice před i potom nebyly jen pouze vědecké, měly také – a možná především – za úkol zkoumat, jak využít severní mořskou cestu podél pobřeží SSSR a zlevnit tak dopravu milionů odsouzených sovětských občanů i cizinců do sibiřských gulagů tím, že by je tam místo železnice vozily lodě. Papaninova expedice také splnila velký ideologický úkol – odváděla pozornost sovětských lidí od hrůz kolektivizace a hromadné likvidace těch, kteří se postavili proti komunistickému režimu. O výpravě Papaninova věděl každý, ale o smrti statisíců lidí se nesmělo objevit nikde ani slovo. V téže době se uskutečňoval Stalinem naplánovaný „Velký teror“. Vypadá to, že to někdo naplánoval tak, aby se upřela pozornost země tam, kam Stalin potřeboval. Však on také osobně vítal účastníky výpravy, jednoho po druhém políbil a přivinul na svou hruď. V případě Jana Březiny to byl polibek smrti.
