Nejdříve si ovšem musíme říci, co to znamená, být jurodivý. Je to radikální zbožnost, dovedená ad absurdum. Jurodivý člověk jedná a mluví bez ohledu na společenské konvence a je mu jedno, co tím způsobí sobě nebo svému okolí. Z náboženského hlediska je to bláznovství pro Krista a je to specificky ruský fenomén. Pokud takový člověk zůstane bez vlivu, kdesi v zapadlé ruské vesničce, většinou nenapáchá mnoho škod. Pokud však dosáhne moci a vlivu, bývají následky často strašlivé a ovlivní osudy i celých národů.
Takovým jurodivým, o kterém je řeč, byl Grigorij Jefimovič Rasputin. Narodil se v sibiřském městečku Pokrovskoje, podle gregoriánského kalendáře 21. 1. 1869. Sourozenci i matka brzy zemřeli a mladého Grigorije vychovával otec, který se však více věnoval vodce, než synovi. Rasputin se brzy v pití otci přizpůsobil. Žádnou školu nikdy nenavštěvoval, číst a psát se naučil až v dospělém věku.
Rasputinovi se v jeho osmnácti letech přihodilo totéž, co je součástí Písma svatého a ze Šavla se stal Pavlem. Odvrhl alkohol a začal putovat po sibiřských klášterech. Mnichem se však nestal a v roce 1887 se oženil. Doma se zdržoval jen velmi krátce. Zřejmě u sebe vypozoroval léčitelské a hypnotizérské schopnosti a počal se jimi zabývat důkladněji.
Jeho cesta do Petrohradu vedla přes Kazaň, kde svými ,,zázračnými“ schopnostmi udivil řadu lidí, zřejmě i vlivných. Jejich přímluva byla účinná a Rasputin se ocitl v hlavním městě impéria. Zde se na něho usmálo štěstí podruhé. Získal účinnou podporu známého duchovního, Ivana Kronštadtského, v jehož svatost věřila i carská rodina. Brzy se mu podařilo navázat přátelství s carem Mikulášem druhým a hlavně s pověrčivou carevnou Alexandrou Fjodorovnou.
Rasputin měl brzy příležitost prokázat svoje údajné léčitelské schopnosti. A to přímo na careviči Alexejevovi. Tento chlapec trpěl hemofilií, čili sníženou srážlivostí krve, takže rozbité koleno či nos bylo zranění, jehož následky by mohly být osudné. V roce 1909 carevič onemocněl a přes veškerou pomoc lékařů se jeho zdravotní stav nelepšil. Pak zasáhl Rasputin. Jakým způsobem, to se neví dodnes. Tak, jak už to bývá, někdy události nemají logiku. Zkrátka carevič se uzdravil a Rasputin si získal vděčnost carevny až za hrob.
Potom vypukla první světová válka a Rusko se k ní připojilo, po boku Francie a Anglie. Rasputin cara varoval, že vstupem do války jeho impérium zanikne, ale jeho varování zůstalo nevyslyšeno. Následovala řada porážek carské armády a car se ujal velení přímo na frontách. Vliv Rasputina na carevnu v jeho nepřítomnosti dosáhl obludných rozměrů. Nakonec se skupina lidí okolo carského dvora rozhodla Rasputina zlikvidovat. Již samotný fakt, že mu carevna, jako obyčejnému mužikovi, dopřává sluchu, je muselo nesmírně ponižovat, nehledě na to, že svým chováním diskreditoval celou carskou rodinu.
Atentát na Rasputina připravili lidé z nejbližšího okolí cara. Jeho vrahy byli poslanec Státní dumy Vladimír Puriškevič, kníže Felix Felixovič Jusupov, který byl vůdcem atentátníků, dále se atentátu účastnili synovec cara, velkokníže Dmitrij Pavlovič, další velkokníže Nikolaj Michaljovič a lékař Stanislav Lazovert.
Samotný atentát se stal legendou a jeho účastníkům zřejmě muselo připadat, že se pokoušejí o nemožné. Vše se odehrálo 30. 12. 1916. Nejdříve mu dali cyankáli do koláčů a vína, ale jed neúčinkoval. Rasputin žil. Střelili ho do hlavy, do zad a do srdce. Rasputin žil. Tělo vhodili do Něvy, kde konečně Rasputina dostihla smrt. Nicméně odřeniny na jeho rukou svědčí o tom, že ještě v řece žil a pokoušel se vylézt na břeh, což se mu nepodařilo.
Carevnu Rasputinova smrt zdrtila. Nechala jej pohřbít v Carském Selu, ale po bolševické revoluci místní lidé jeho tělo spálili. Znepokojující je však Rasputinova závěť. V ní je uvedeno, že pokud zemře rukou někoho z carské rodiny, impérium do dvou let zanikne. Vláda Romanovců opravdu skončila za necelé tři měsíce a za méně jak dva roky carskou rodinu zastřelilo bolševické komando.
