zavřít mapu
Do našich vojenských dějin patří i boje příslušníků čs. legií, vojenské síly skládající se především z Čechů a Slováků, kteří se rozhodli bojovat proti svému vlastnímu státu, Rakousku-Uhersku, s tím, že to je cesta ke vzniku samostatného čs. státu. Mezi zásadní bitvy, které čs. legionáři svedli, patří i ta u Lipjag v roce 1918.
Rusko poté, co v něm 7. 10. 1917 násilím uchvátili moc bolševici, podepsalo 3. března 1918 separátní mírovou smlouvu s Německem a Rakousko-Uherskem. Tato mírová dohoda známá jako Brest-litevský mír potvrdila vítězství státu tzv. Ústředních mocností čili Čtyřspolku (především Německo, Rakousko-Uhersko, Bulharsko a Osmanská říše) nad státy Dohody (Velká Británie, Francie, Rusko, Itálie, USA, Srbsko a další). V důsledku ukončení bojů na východní frontě mohly pak Německo a Rakousko-Uhersko vrhnout všechnu svoji vojenskou sílu na západní frontu. V důsledku to nebylo nic platné. Ústřední mocnosti první světovou válku prohrály, což bylo potvrzeno tzv. Versaillskou dohodou.
Separátní Brest-litevský mír kromě jiného zaručoval i to, že Rusko propustí válečné zajatce Ústředních mocností a že umožní legionářům pokojný odchod z Ruska, a to vlakem přes Vladivostok. Na základě této dohody začali legionáři skládat zbraně a vlaky putovat na východ. Během přepravy však nové mocenské orgány, sověty, začaly průběh transportu komplikovat. Legionáři se rozhodli dostat se do Vladivostoku za každou cenu. V polovině května 1918 byly jejich jednotky roztaženy po celé délce Transsibiřské magistrály. Prvním úkolem tedy bylo znovu je spojit, přičemž v nejobtížnější situaci se ocitlo asi 6000 legionářů odříznutých u Penzy (tzv. penzeská skupina).
Poté, co 28. května 1918 legionáři obsadili Penzu, za další tři dny ovládli důležitý Alexandrovský most přes Volhu. Když ho překonali, udělali tu chybu, že ho za sebou nevyhodili do vzduchu, snad proto, že chtěli co možná nejrychleji ke svým a toto představovalo další zdržení. Jako další město na jejich cestě stála Samara, legionářům se však nepodařilo vyjednat s místním sovětem průjezd za žádných podmínek a legionáři naopak měli být před Samarou zadrženi u narychlo opevněné stanice Lipjagy. Za nimi se už šikovaly další sovětské jednotky, které snadno přešly nepoškozený Alexandrovský most. Na severní straně se rozkládaly bažiny, na jižní zákopy se stovkou sovětských kulometů. Legionáři se ocitli v pasti. Jejich velitel, poručík Stanislav Čeček, zvolil jedinou možnost, nepřátelské postavení prostě obejít a napadnout nepřítele zezadu.
Stalo se tak 4. června 1918, kdy asi po 10 kilometrovém pochodu v 5.30 hodin poručík Čeček zavelel ke klamnému útoku svého středu a levého křídla a zbývající legionáři pod velením poručíka Jana Gajera obsadili v osm hodin Lipjagy na straně od Samary. Zbylo jen dobýt sovětský zákop zezadu, což se také po jedenácté hodině dopoledne útokem na bodáky podařilo. Rudoarmějci se dali na zmatený útěk přes bažiny na jihu, všude jinde stáli legionáři. Cesta do Samary byla volná.
Penzeské skupině se podařilo spojit s dalšími legionáři dále na trati, kteří postupně ovládli celou magistrálu a kromě jiného zabránili odvozu propuštěných rakousko-uherských a německých zajatců na západní frontu.
Přes beznadějnost situace, v jaké se penzeská skupina dočasně ocitla, pro ni tento střet dopadl příznivě, z celkem 1600 vojáků, kteří se ho zúčastnili, jen 30 legionářů padlo a 89 jich bylo raněno. Ze 4000 rudoarmějců, kteří proti nim u Lipjag stáli se značnou převahou (např. 180 kulometů proti 25 nebo 13 děl proti 5), jich padlo v boji 1500, 300 se utopilo v bažinách a 2000 byly zajaty.
Jeden z rudoarmějců, kterému se podařilo od Lipjag uprchnout, údajně v Samaře prohlásil, že je „lepší bojovat s čertem, než s Čechy“.
