Do čela ruské delegace byl původně jmenován Lenin, ale kvůli bezpečnostním důvodům byl nahrazen lidovým komisařem zahraničí Gregorijem Čičerinem. O Rusku hovoříme proto, že SSSR vznikl až 30. prosince 1922. V době podpisu této smlouvy se budoucí Sovětský svaz nazýval Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR). Německo zastupoval německý ministr zahraničí Walther Rathenau.
Především se jednalo se o to, že:
- Německo a Rusko měly po válce dluhy a nikdo s nimi proto nechtěl obchodovat;
- Rusko mělo ještě předválečné a k tomu ještě válečné dluhy a nezaplatilo náhrady za zkonfiskovaný zahraniční majetek po říjnové revoluci;
- Německo bylo označeno za hlavního viníka rozpoutání války a byly po něm požadovány tvrdé reparace;
- Německo mělo zaplatit během 42 let těžko představitelnou sumu 226 miliard marek ve zlatě. Kromě toho se země řítila do hyperinflace (např. dvoukilový bochník chleba pak stál 420 miliard marek);
- sovětskou taktikou bylo nabízet jednotlivým zemím výhodnější podmínky než všem zemím dohromady a tak účastníky jednání rozeštvat Podle Leninových instrukcí šlo o to „využít nenávist mezi kapitalistickými zeměmi a štvát jednu proti druhé. Kapitalisty je třeba využít, pokud jsou ochotni prodat provaz, na kterém je pak pověsí“. Největší šance RSFSR tehdy viděla na jednání s Německem, kde si už před dvěma roky objednala lokomotivy a stavební materiál na stavbu železnic.
K vlastnímu podpisu smlouvy (či paktu) došlo večer 16. dubna 1922, kdy německá delegace přijela do hotelu Palazzo Imperiale v Rapallu, kde byla ubytována ruská delegace. Vznikly dvě rovnocenné jazykové verze smlouvy, která obsahovala tyto zásadní body:
- Obnovení sovětsko-německých diplomatických a konzulárních styků.
- Obě strany se vzdaly náhrad za škody způsobené během války.
- Ve vzájemných obchodních a hospodářských stycích měly být uplatňovány zásady nejvyšších výhod.
Ve vojenské oblasti tato smlouva umožňovala Německu obcházet Versailleskou smlouvu. Rusové získali moderní technologie a těžké zbraně a Němci mohli cvičit v Rusku svou armádu. Obě země zřídily tato společná vojenská zařízení: tankovou školu v Kazani, cvičiště pro součinnost dělostřeleckých a leteckých sil ve Voroněži a leteckou školu v Lipecku.
Diplomatické uznání Sovětského Ruska učinily z bolševického režimu, jenž spáchal za prvních pět let své existence nepředstavitelné zločiny proti lidskosti, vč. popravy carské rodiny, a hodlal je páchat nadále nejen uvnitř Ruska, ale i po celém světě, respektovaného a plnoprávného člena mezinárodního společenství. Bolševici dosáhli v těchto letech hlavního diplomatického cíle – legitimizovali svůj totalitní nedemokratický režim v očích světového společenství, aniž by se čehokoli podstatného zřekli ve sféře svých metod, cílů a úkolů. Tím byla nesmírně snížena morální laťka v mezinárodních vztazích po celém světě.
Pro Německo byla tato smlouva první rovnoprávnou mezinárodní smlouvou uzavřenou po 1. světové válce s jiným státem, pro Rusko znamenala proražení hospodářské i politické blokády po socialistické revoluci. V průběhu let byly podepsány další smlouvy a Sovětský svaz obdržel z Německa úvěry v řádu sto milionů marek. Spolupráce obou zemí skončila, až když Německo, bez ohledu na vzájemnou smlouvu o spojenectví, napadlo 22. června 1941 SSSR.
