Vzorem pro ni se stala transkontinentální železnice ve Spojených státech dokončená roku 1869. Jejím hlavním cílem bylo umožnit zprůmyslnění odlehlých krajů Sibiře a také hladký přesun vojenských jednotek, které by podpořily ruské zájmy na Dálném východě v Mandžusku a Koreji, kde už se angažovalo Japonsko.
O výstavbě Transsibiřské magistrály bylo po důkladném průzkumu rozhodnuto 21. února 1891 carským dekretem a zároveň byl ustanoven „Výbor sibiřské železniční tratě“, který sledoval stavební a železniční práce a kontroloval čerpání úvěrů. Rusko také od zahraničních podnikatelů dostalo mnoho nabídek na půjčky i na realizaci stavby. Rusové však zahraniční investory odmítli, protože chtěli tento velkolepý projekt postavit sami na důkaz vyspělosti své země. A také se obávali vzrůstajícího zahraničního vlivu na Sibiři a Dálném východě.
A byl to opravdu kolosální projekt. Předběžný rozpočet činil 350 milionů rublů, ale v konečném výsledku dosáhly náklady na stavbu 1,5 miliardy rublů. Především proto, že se protáhla na 26 let z důvodů špatných přírodních podmínek a problémů, které způsobila 1. světová válka.
Teploty v krajích, kudy magistrála vede, se pohybovaly (a dodnes pohybují) v rozmezí od +40 °C až k -55 °C. Stavbu zdržovaly velké mrazy, u řeky Amur se dalo pracovat jen od června do října. Do cesty se stavitelům postavily velké řeky, např. Ob, Jenisej, Angara a Amur. Ve východní Sibiři vede přes území s věčně zmrzlou půdou, tzv. permafrost, která v období léta částečně rozmrzá a ztrácí pevnost.
Tomu všemu čelilo Rusko spíše kvantitou než kvalitou nasazených pracovních sil a techniky. Především bylo na stavbě zaměstnáno velké množství lidí, trestanci, lidé, kteří žili na Sibiři ve vyhnanství, vojáci a také najatí dělníci z Číny. Téměř všechny práce byly prováděny ručně za pomocí sekyr, pil, krumpáčů a koleček. Navzdory jednoduchým nástrojům se ročně pokládalo 500 až 600 km kolejí, to znamená 1,4 až 1,6 km denně. Tam, kam dorazila trať, vznikala nová města. Některá existovala jen krátký čas, jiná se rozrostla ve velkoměsta, např. Novosibirsk.
Když byla trať konečně dostavěna, cesta vlakem z Moskvy do Vladivostoku trvala šestnáct dní. Dříve se do Vladivostoku cestovalo v létě poštovními dostavníky a v zimě na saních a cesta trvala dva a půl měsíce. V roce 1929 se začalo s elektrifikací tratě, dokončena byla ke konci roku 2002. Transsibiřská magistrála se dnes využívá pro osobní i nákladní kontejnerovou dopravu a cesta po ní trvá už „jen“ šest dní.
Tato trať se zapsala i do našich dějin. Když Rusko s Německem uzavřelo v březnu roku 1918 v Brestu Litevském separátní mír, právě po této magistrále se přesunovaly z Ukrajiny přes Sibiř československé legie na Dálný východ do přístavu ve Vladivostoku, odkud měly odplout do Francie, kde se ještě válčilo.
