Pocházel z polské šlechtické rodiny. V roce 1914 ukončil Alexandrovské vojenské učiliště, bojoval v první světové válce jako podporučík a v roce 1915 padl do zajetí. Dostal se z něj dnes těžko uvěřitelným způsobem. Důstojníci měli vycházky z tábora povolené jen na čestné slovo, Tuchačevskij ho nedodržel a utekl do Švýcarska. Do Ruska se vrátil právě včas, v předvečer říjnové revoluce.
A jak to bylo dál?
- Nebyl ani revolucionář, ani „levičák“. Od mládí byl „jen“ posedlý touhou po moci a slávě a k bolševikům se dal kvůli kariéře. Když opouštěl učiliště, prohlásil, že ve třiceti se buď stane generálem, nebo se zastřelí. Ani nesympatizoval s cíli revoluce, ale považoval ji za šanci, která ho povznese k výšinám moci. Odhadl správně vyhlídky jednotlivých stran v začínající občanské válce, rozhodl se přidat k bolševikům a v roce 1918 vstoupil do komunistické strany.
- V Rudé armádě, byl díky podpoře náčelníka všech politických oddílů armády Kujbyševa, jmenován velitelem na východní frontě. Kujbyševovi bylo později kladeno za vinu, že kvůli jeho neschopnosti se vzdala Samara a Kujbyšev upadl v nemilost. Tuchačevskij mu přátelskou službu oplatil a před Trockého hněvem ho „ukryl“ ve své armádě.
- Tuchačevskij „dělal kariéru“ a velel postupně několika armádám, které díky mnohonásobné převaze vítězily nad Kolčakem a Děnikinem. V roce 1920 stál v čele vojsk vyslaných proti Polsku. To už se mu tak dobře nebojovalo, protože proti němu stály čerstvé polské síly a ne vyčerpaná vojska „bílých“. První komunistický průlom na západ se nepovedl. Mezi samotnými bolševiky se bouřlivě diskutovalo o tom, kdo za polský neúspěch nese vinu. Stalin a Tuchačevskij se obviňovali navzájem a od tohoto okamžiku se stali nepřáteli.
- Až dosud Tuchačevskij sloužil jako voják v bojových akcích, i když v občanské válce bojoval proti vlastním lidem. Ta zřejmě nejtemnější část jeho kariéry měla ale teprve přijít. V roce 1921 na Leninův rozkaz velel spolu s Antonem–Ovsejenkem uskupení 100 000 rudoarmějců Dělnicko-rolnické rudé armády spolu s obrněnou technikou a letadly během operace, která měla potlačit – a také potlačila – tzv. tambovské rolnické povstání. Tambovská oblast ležící severovýchodně od Voroněže byla díky své černozemi jednou z nejbohatších gubernií v Rusku. Celé rodiny tamních rolníků, nejméně 50 000 osob, dohnaných represemi bolševické vlády k zoufalému povstání, byly nakonec i s kojenci poslány jako rukojmí do koncentračních táborů, kde žily za ostnatým drátem na holé zemi. Obyvatelé tamních vesnic byli popravováni třeba jen za příbuzenství nebo sousedství s povstalci, anebo když třeba odmítli říci své jméno. Většina internovaných v táborech zemřela během několika měsíců na následky nelidského zacházení, hladu a nemocí, především úplavice, cholery a tyfu.
- To však Tuchačevskému nestačilo. V červnu 1921 nařídil, aby mu z Moskvy bylo posláno 2000 chemických granátů a pět mezinárodních oddílů vojáků (Lotyši, Číňané, Maďaři). Odůvodnil to tím, že „zbytky rozbitých band i jednotliví bandité se dál shromažďují v lesích… Lesy, v nichž se skrývají bandité, musí být vyčištěny s pomocí dusivých plynů. Akce musí být naplánovaná tak, aby plynová clona, pronikající do lesa, zlikvidovala vše živé. Náčelník dělostřelectva… musí zajistit dostatečné množství plynu.“ Ve výsledku bylo jen v okolí jediné vesnice zabito jedovatými plyny na 7000 lidí. Kromě toho byly odbojné vesnice do základů vypalovány, mužské obyvatelstvo částečně postříleno, částečně nahnáno na nucené práce, majetek a dobytek zabavován. Hlavní síly povstalců tak byly zlomeny během několika týdnů, v srpnu 1921. Ze 4 milionů obyvatel Tambovské oblasti jich bylo přímo či nepřímo zabito až 250 000. A takových protibolševických povstání likvidovaných genocidním stylem, bylo v SSSR v té době nepočítaně.
- Téhož roku, již v březnu 1921, Tuchačevskij spolu s Trockým velel i při rozdrcení kronštadtského povstání. Šlo o socialistické povstání námořníků proti komunistům – tzv. anti-říjen. Tuchačevskij a Trockij shromáždili proti námořníkům spolehlivé síly – do své 7. speciální armády se 45 000 bodáky zařadili opilé a zlatem obdarované hordy čekistů, kurzistů, Číňanů, Lotyšů a zvláštních oddílů pro boj s dezertérstvím – celkem 60 000 až 70 000 mužů. Tvrdě se bojovalo o každý dům, ale k ránu 18. března 1921 byli kronštadtští za cenu mnoha tisíc padlých na obou stranách poraženi. Kdo nezahynul, byl okamžitě poslán do koncentračního tábora, hlavně na tzv. Solovky (Solovecké ostrovy). Z původních 5000 vězňů jich tam po roce zůstalo jen 1500. Ostatní byli utopeni ve Dvině tak, že je vyváželi na člunu doprostřed řeky, tam jim svázali ruce za zády ostnatým drátem a hodili do vody s kamenem na krku.
- V roce 1936 natočili Sověti propagandistický film „My z Kronštadtu“, ale s úplně otočenými rolemi. Námořníci, kteří se vzbouřili proti bolševikům, jsou zaměněni za uvědomělé rudé námořníky a zrůdné represe provádějí bělogvardějská vojska namísto Rudé armády, jak tomu bylo ve skutečnosti.
- Po skončení občanské války Tuchačevského hvězda stoupala stále výš, zastával různé vysoké vojenské funkce a v roce 1935 byl povýšen do hodnosti maršála.
- Především se soustředil na modernizaci sovětské armády a vypracoval strategii Rudé armády pro budoucí válku. Díky jeho tlaku na motorizace jednotek a vzdání se sice elitních, ale stále jen jezdeckých oddílů, potom SSSR v 2. světové válce nakonec zvítězil. Bez Tuchačevského reforem by k tomu nejspíš nedošlo.
- V této době Tuchačevskij cestoval i do zahraničí, což nakonec vedlo k jeho obvinění z toho, že se chystá svrhnout samotného Stalina a možná i celý sovětský režim.
- Proto byl 22. května 1937 zatčen. Při výsleších jako obvykle provázených mučením potom Tuchačevskij jmenoval přes 130 svých kolegů a podřízených jako své spolupachatele, život si tím ale nevykoupil. Popraven byl 11. června 1937.
Hodnocení Tuchačevského vojensko-technických kvalit jsou rozporuplná. Je považován za jednoho z nejschopnějších velitelů Rudé armády, i když o míře jeho skutečných schopností se ve srovnání se zahraničím vedou spory. V každém případě byl mnohem schopnější, než jeho nástupci řídící vývoj a reformy Rudé armády, maršálové Vorošilov a Kulik. Stal se jednou z nejznámějších obětí Stalinovy Velké čistky.
Jedno je však jisté, byl jedním z katů ruského lidu, jedním z tvůrců agresivní zahraniční politiky Sovětského svazu a jedním z nejaktivnějších činitelů bolševické moci v rozhodujících 20. a 30. letech. Dříve přitom byl Tuchačevskij představován pouze jako nevinná oběť stalinských represí, o zvěrstvech, kterých se dopouštěl on sám, se mlčelo…
