Zvláště tragický se v tomto ohledu stal osud Mamiji Dmitrijeviče Orachelašviliho (10. června 1881 – 11. prosince 1937), lékaře, který pocházel z rodiny bohatého statkáře v západogruzínské vesnici Šorapanský újezd poblíž Kutaisi, který se v porovnání s jinými soudruhy své doby zas až tolik neprovinil.
Po ukončení klasického gymnázia nastoupil na studium medicíny na Národní univerzitě v Charkově na Ukrajině a pak v roce 1903 do Petrohradu na Vojenskou lékařskou akademii. Již v roce 1903 byl členem bolševické frakce Ruské sociálně demokratické dělnické strany (RSDDS(b)) a pod jejím praporem se aktivně účastnil revoluce v roce 1905. O rok později byl zatčen a vypovězen do střední Asie, kde se až do roku 1914 věnoval lékařské praxi. Po vypuknutí první světové války nastoupil do armády jako vojenský lékař a chirurg.
Po provedení Invaze Rudé armády do Gruzie se Orachelašvili stal nakrátko předsedou revolučního výboru (revkomu) a tajemníkem Ústředního výboru gruzínské komunistické strany. Později byl i místopředsedou gruzínské Rady lidových komisařů. V letech 1922 až 1927 byl předsedou Rady lidových komisařů Zakavkazské SFSR. Od června 1923 až do května 1925 zastával zároveň i funkci místopředsedy Rady lidových komisařů SSSR.
Poté byl jeden rok třetím tajemníkem výboru zakavkazské komunistické strany (1931 – 1932) a dostal se do sféry zájmů Beriji, který ho zřejmě kvůli jeho gruzínskému původu vnímal jako svoji konkurenci u Stalina. Orachelašvili před Berijou „utekl“ do Moskvy a od roku 1932 do 1937 působil jako zástupce ředitele Institutu Marxe-Engelse-Lenina. Nebylo mu to však nic platné.
Berija už tehdy disponoval velkou mocí. Pro Berijovu další kariéru bylo důležité, že často navštěvoval Stalina v jeho sídle v Gagře u Soči, kde spolu často mluvili v rodné gruzínštině a Berija směl Stalina oslovovat jeho přezdívkou z mládí „Koba“. Díky tomu Berija dokázal prosadit odvolání sobě nepohodlných lidí na Zakavkazsku. V Moskvě byl jeho ochráncem Sergo Ordžonikidze.
V dubnu 1937 byl Orachelašvili vyloučen ze strany a pracovně vyslán do Astrachaně, kde byl 26. června zatčen, odvlečen do tbiliské věznice a 11. prosince popraven v rámci stalinské čistky. Před popravou Orachelašvili vykřikl: „Ať žije sovětská moc!“Jeho výslechy s použitím bití a mučení vedl plukovník NKVD N. A. Krymjan, známý sadista. (V roce 1953 byl zatčen, jeho žádost o milost zamítnuta a podle verdiktu Vojenského kolegia Nejvyššího soudu SSSR zastřelen. Téhož roku byl na Chruščovův příkaz zatčen, odsouzen k trestu smrti a popraven i Berija.)
Orachelašviliho manželka Miriam byla tou dobou ministryní školství Gruzínské SSR a rovněž byla zatčena. Ve vězení ji však nepopravili, ale umučili k smrti. Jejich dcera Ketěvan byla také zatčena a odeslána na 15 let do gulagu. Její manžel, Jevgenij Mikeladze, šéfdirigent Tbiliské opery a zakladatel gruzínského Státního symfonického orchestru, pojmenovaného nyní po něm, byl v roce 1937 zastřelen jako nepřítel lidu.
Až o více než dvacet let později, 1. července 1955 byl Mamija Orachelašvili a všichni členové jeho rodiny rehabilitováni. Jedna z ulic v Suchumi byla v době sovětské éry pojmenována po Orechalašvilim. Později byla přejmenovaná.
