Starší generace si jistě vzpomene, jak vypadaly výlohy obchodů před třiceti a více lety. Poloprázdné regály, ovoce a zelenina jen pro dobré známé, bílé kachlíky a prázdné háky v prodejnách s masem. Koupit si jahody v lednu? Tak nejvýš v pohádce O dvanácti měsíčkách.
Co však bylo téměř po celý rok nedílnou součástí výzdoby obchodů, byl portrét. Klidně i mezi toaletním papírem a dámskými vložkami. Ryšavý vous, placatá čepice a pichlavý pohled. Od konce šedesátých let už naštěstí jen děsivá karikatura člověka, který má na rukou krev desítek milionů lidí. Právě díky tomu dobru, které se snažil nastolit. Urážet bohy se nesmí. Pro někoho modla, pro někoho satan v lidské podobě. Císař Nero, byl proti němu učiněný břídil, i když i on za urážku svého majestátu trestal.
Každá historická událost nebo doba, v nás probouzí emoce. Pokud jsme jejími účastníky, tak zcela nepochybně. Pokud nás minula v čase a dozvídáme se o ní z učebnic a filmů, máme smůlu, ale ještě není pozdě. Dokud žijí pamětníci, máme šanci. Pokud ne, musíme se řídit zdravým rozumem a odložit často i růžové brýle.
Říká se, že historii píší vítězové a je to pravda. Dopouštět se na lidech zla, ve jménu toho zla, je sice hrozné, ale všechno je jasné hned od začátku. Mnohem děsivější je, dopouštět se na lidech ukrutností ve jménu dobra.
Zlatá mládež. Zhýčkané děti, které měly vše a které chtěly více. K takovým dětem patřil i Lenin. Jeho otec byl dokonce povýšen do šlechtického stavu. Peripetie jeho politického života je jednoduchá. Historie Lenina vynesla na samý vrchol moci a on s ní naložil tak, jak bylo dáno jeho charakterem. Krutě a nelidsky. Opět zavedl trest smrti a v Rusku rozpoutal jakobínský teror takového stylu, že by Robespierre zbledl hrůzou. Vyvraždění carské rodiny a každého, kdo se jen okolo cara pohyboval, personál i jeho lékař. To byl jen začátek. Potlačení vzpoury donských kozáků, kronštadtských námořníků a následný hladomor. Oběti se počítají na více než deset milionů. Vraždění pravoslavných kněží. Vraždění dětí. Ne to není žádný výmysl, ve stylu Leopolda Hilsnera.
Lenin se tehdy k tomuto problému vyjádřil tak, že buržoazie kňučí, protože revoluce zabíjí její štěňata. Sám děti nikdy neměl, protože si díky svému životu pořídil i syfilis, který se významně podepsal na jeho posledních letech života. Lidské spravedlnosti unikl, té druhé nikoliv. Mozková mrtvice s progresivní paralýzou ukončila jeho život. 21. 1. 1924. Lidé v Rusku si mohli vydechnout. Jen na chvíli. Za dveřmi čekal Stalin.
