Jejich uspořádání do nejprve putovní a později stálé výstavy už bylo jen logickým pokračováním. Než k tomu však došlo, musela tvůrkyně tohoto muzea známá jako Madam Tussaud urazit dlouho cestu. Ta začíná právě v dílně bernského lékaře, Philippe Curtiuse (1741 – 1794), v jehož domácnosti budoucí umělkyně vyrůstala. Její matka, Anne-Marie Walderová, neměla lehký osud. Malá Marie se jí narodila 1. prosince 1761 ve Štrasburku ve Francii jako pohrobek, protože její otec, Joseph Grosholtz, padl v sedmileté válce (1756 – 1763) dva měsíce před jejím narozením. Když bylo Marii šest let, její matka přijala místo hospodyně právě u doktora Curtiuse, zručného tvůrce voskových anatomických modelů.
Bylo to harmonické soužití. Marie nazývala lékaře strýčkem a on naopak zjistil, že Marie má značný výtvarný talent. Rozhodující okamžik nastal, když se v roce 1765 doktor Curtius nejprve sám přestěhoval do Paříže a založil tam „Kabinet voskových portrétů“ (Cabinet de Portraits En Cire). V tomto roce také vytvořil první voskovou figurínu, která znázorňovala poslední milenku krále Ludvíka XV., Madame du Barry. O rok později se Anne-Marie Walderová s dcerou Marií přestěhovaly za ním.
V roce 1776 Curtius uspořádal svou první výstavu voskových figurín, na jejichž tvorbě se podílela i Marie. V době, kdy neexistovala fotografie ani film, natož televize, měly jejich „vizualizace“ historických osobností a událostí u veřejnosti velký úspěch. O rok později Marie už samostatně vytvořila svou první voskovou figurínu, Voltaira, a do roku 1789 stejným způsobem zpodobnila další známé osobnosti. Ve svých vzpomínkách uvádí, že se soukromě stýkala s princeznou Elisabeth, sestrou Ludvíka XVI. a že členové královské rodiny její práci obdivovali. Tvrdí také, že na jejich pozvání bydlela devět let ve Versailles, i když to není možné historicky doložit.
Vosková díla z Curtiusovy dílny zasáhly i do francouzských dějin, když byly 2. července 1789 voskové hlavy Jacquese Neckera, ministra financí a vévody orleánského neseny v protestním průvodu dva dny před útokem na Bastilu. Sama Marie byla jako královská sympatizantka během revoluce spolu s Joséphine de Beauharnais (později Napoleonovou manželkou) zatčena a málem popravena. Dokonce už i byla před popravou ostříhána, když byla díky přímluvě politika Collota d’Herboise propuštěna. Potom dostala za úkol vytvářet posmrtné masky těch nejprominentnějších obětí francouzské revoluce – Ludvíka XVI., Marie Antoinetty, Marata a Robespierra.
Nový život Marii začal, když Curtius v roce 1794 zemřel a odkázal jí jako své nadané pokračovatelce celou svoji sbírku voskových děl. O rok později se Marie provdala za stavebního inženýra Francoise Tussauda a získala tak své později tolik slavné příjmení. Tussaudovým se narodily tři děti, dcera, která zemřela po narození, a dva synové, Joseph a Francoise.
V roce 1802, když Velká Británie uznala Francouzskou republiku jako nový stát, Marie Tussaudová odjela se svým čtyřletým synem Josephem do Londýna na pozvání Paula Philidora, kouzelníka a průkopníka tzv. hororového divadla známého svými fantasmagoriemi. V Londýně sice uspořádala výstavu svých prací, ale finančně na tom nebyla úplně dobře, a proto se následujícího roku přestěhovala do skotského Edinburghu. Později se chtěla vrátit do Francie, ale po vypuknutí napoleonských válek to nešlo. Marie si poradila, se svou sbírkou jako s putovní výstavou cestovala po celé Velké Británii. V roce 1825 se k ní do rodinného podniku připojil i druhý syn Francois, zatímco její manžel zůstal ve Francii a už se pak nikdy neshledali. V roce 1835 tvůrkyně voskových figurín známá už jako Madame Tussaud natrvalo vystavila svá díla ve stálém muzeu na Baker Street v Londýně.
Vražda na tyranu není zločinem, ale jako zločin se trestá. Charlotte Cordayovou stála hlavu. Doslova
Ve Velké Británii potom paní Tussaudová žila až do své smrti 16. dubna 1850, kdy pokojně zemřela ve spánku ve věku 88 let. Před tím ještě, v roce 1838, napsala své paměti a roku 1842 vytvořila autoportrét, který je dnes vystaven u vchodu do jejího muzea voskových figurín. Jsou v něm vystaveny i některé plastiky, které sama vytvořila. V řízení rodinného podniku po jejím úmrtí pokračoval nejprve syn Francois (angl. Francis), pak syn Josef a po něm následně jeho syn, rovněž Josef.
V současné době muzeum náleží dvěma nadnárodním společnostem, z nichž jedna vlastní sbírky a druhá muzeum provozuje. Po světě dnes existuje také 24 jeho poboček, jedna z nich od loňského roku i v Praze.
