Jeho osud se začal naplňovat 27. července 1768, kdy se v Saint-Saturnin-des-Ligneries v Normandii narodila Charlotte Cordayová. Pocházela ze zchudlé šlechtické rodiny a po smrti matky byla ve svých třinácti letech poslána do nedalekého kláštera v Caen. Tam žila až do roku 1790, kdy byl klášter zrušen. Poté ji k sobě přijala její teta žijící v Caen, Madame de Bretteville v Caen. U ní Charlotte žila až do té doby, než se rozhodla odjet do Paříže.
Poměrně vzdělaná Charlotte četla v té době Rousseauovy a Plutarchovy knihy a nadchla se pro ideje Velké francouzské revoluce, která začala tím, že původně absolutisticky vládnoucí král Ludvík XVI. svolal 5. května 1789 pod tlakem nepokojů tzv. generální stavy, tj. zákonodárné shromáždění. Nepokoje však pokračovaly a vyvrcholily 14. července 1789 dobytím královské věznice Bastily.
Charlotte se stala se přívrženkyní poslanců z kraje kolem Gironde, tzv. girondistů, tedy relativně umírněného revolučního směru, který měl v počátcích revoluce značný význam. Později se však na jejich úkor začali prosazovat jakobíni a kordeliéři (přívrženci Klub kordeliérů čili „Společnosti práv člověka a občana“) mezi nimiž vynikal Jean-Paul Marat.
Poměry v zemi byly stále krutější. 21. ledna 1793 byl popraven král Ludvíka XVI. a v červnu téhož roku byli girondisti svrženi právě jakobíny a kordoliéry. Tím začalo období tzv. Hrůzovlády neboli Jakobínského teroru. Během něj dali tito radikální revolucionáři popravit 15 000 až 35 000 Francouzů, často jen proto, aby obyvatelstvo obecně udržovali v neustálém strachu. Pro srovnání, i když se jedná o obrovské číslo, během tzv. Velkého teroru, který spustil Stalin roku 1936 s cílem odstranit zbývající opozici, získat neomezenou moc a rovněž zastrašit obyvatelstvo, bylo zatčeno přes 1,5 milionů lidí a přes 680 000 zastřeleno – v SSSR se tehdy konalo přibližně 1000 poprav denně.
Poprava krále a nastolení Jakobínského teroru otřásly Charlottou Cordayovou natolik, že se mladá žena rozhodla vzít věc do vlastních rukou, vydat se do Paříže a zabít příčinu všeho zla – „netvora“ Marata, v té době vůdce celé revoluce, který nedávno, 14. května 1793, oslavil své 50. narozeniny.
Do Paříže Cordayová dorazila 11. července a na tržišti tam zakoupila kuchyňský nůž. Potom napsala dopis se smyšleným obsahem, který chtěla Maratovi „jako“ předat. Když Marata nenašla v Konventu, vyrazila za ním do jeho domu v přestrojení za květinářku.
Nic netušící Jean-Paul Marat ji přijal před polednem sedě ve své vaně. Trpěl totiž úpornou kožní chorobou, lupénkou či ekzémem, a pro zmírnění bolesti odpočíval v lázni. Jako důvod své návštěvy Charlotte uvedla, že chce udat girondisty z Caen. Zatímco si zcela jistě potěšený Marat pečlivě zapisoval smyšlená jména, vytáhla Charlotte nůž ukrytý pod šaty a vrazila jej Maratovi do hrudi. Marat stačil pouze krátce vykřiknout a vzápětí zemřel. Charlotte byla okamžitě zatčena, stěží zachráněna před rozzuřenou chátrou, a uvržena do pařížské věznice. Ještě ten večer Charlotte napsala dopis svému otci, v němž vysvětluje motiv svého činu – zbavit lid tyrana.
A i když to skutečně udělala, byl to čin tak trochu zbytečný. Celkový Maratův zdravotní stav byl již tak bídný, že by do dvou měsíců zemřel tak, jako tak. Charlotte mu tak nejspíš prokázala milost, protože ho ušetřila krušného umírání, což nemohla vědět. A možná také zachránila život těm lidem, které by Marat ještě i během něj jistě stihl poslat pod gilotinu.
Následujícího dne, 17. července 1793, byla Charlotte předvedena před Revoluční tribunál, kde byla odsouzena ke stětí gilotinou. Na popraviště byla vezena v červené košili označující velezrádce. Před popravou odmítla kněze a po celou dobu se Charlotte chovala nevšedně vyrovnaně a klidně. Rovněž tak cestou na popraviště odmítla na káře usednout, zůstala stát a neomdlela.
Když katův pomocník zdvihl její useknutou hlavu a udeřil ji, tvář popravené prý zčervenala, lid začal protestovat a Adam Lux, mohučský vyslanec, když to viděl, vykřikl: „Podívejte se, ona je větší než Brutus!“
Maratova smrt však revoluční teror nezastavila, ale naopak rozdmýchala nový hon na nepřátele revoluce, kterému 16. října 1793 padla za oběť i bývalá královna Marie Antoinetta.
Svým činem navíc Charlotte Cordayová učinila z Jeana-Paula Marata nechtěně mučedníka a symbol revoluce až do té míry, že jeho busty nahradily dřívější krucifixy. Revolucionáři konečně „dostali mrtvolu“, kterou by mohli uctívat. (Po 130 letech se ještě větší úcty dostalo tělu jiného revolucionáře – Lenina.)
Charlotte sama pak byla po krátkou dobu považována za zrůdu a špínu Francie. Poté, co roku 1795 v zemi převzalo vládu Direktorium a potlačilo jakobíny, se Charlotte Cordayová naopak stala hrdinkou a byla mnohými označována za druhou Johanku z Arku. Tomu napomohla i ta skutečnost, že při soudním ohledání po Charlottině smrti na popravišti bylo prokázáno, že byla ještě pannou.
