Byla to hlasitá polemika. Kupodivu, nikdo se neohlížel přes rameno, jestli nejsou nablízku udavačské uši. Jen pomalu s tou rovností. Rovni jsou si lidé jenom před tváří boží. Kdo chce rovnost na zemi, je lhář a šejdíř. Francouzi jsou si rovni jen v jediném. Ve strachu před gilotinou. To je to jediné ovoce francouzské svobody.
Jeden z mozků Velké francouzské revoluce, Georges Danton. Plamenně kritizoval rozpoutaný teror a snažil se jej zastavit. Bezúspěšně. Revoluce si žádala oběti, gilotina již netrpělivě čekala…
A život mu nezachránila ani krásná snacha. Příběh Adama-Philippa, hraběte de Custine (4. 2. 1740 – 28. 8. 1793), není ojedinělý. I když byl schopný velitel i podnikatel, stal se obětí teroru Francouzské revoluce, jehož pověst pošpinili nejradikálnější poslanci v Národním shromáždění, tzv. montagnardi.
Ludvík XV. se potom svěřil, že s ní zažil, co ještě nezažil, a to byla její předchůdkyní v králově loži legendární madam de Pompadour. Hraběnka Jeanette du Barry ji v postelových finesách dokázala nejen překonat, ale svoje postavení neoficiální první dámy království si také dosyta užívat.
Pár minut slávy. Velmi hořké. Stát se hlavní postavou nacistického monstrprocesu nebyl žádný med. Ale holandský mladík možná ani nevnímal, že se stal loutkou na velkém jevišti moderních dějin.
Vojenské jednotky britských kolonistů na americké půdě se teprve učí bojovat. O to více nesnáší svého panovníka na druhé straně Atlantiku, který naprosto necitlivě zasahuje do jejich života. Zkouší to stokrát opakovaným způsobem a se stejnou arogantní povýšeností, jako jinde ve světě. A Británie opravdu vládne mnoha zemím. Koloniální velmoc na zenitu své moci. Zde se však zdá, že narazila kosa na kámen. Povstalci mají nejen zbraně, ale i peníze, za které je nakupují. Ty peníze však někde a někomu musí chybět.
Popravu gilotinou asi znáte, je příliš prostá, příliš hladká, není v ní nic nečekaného. Mandaia se nemýlí, nechvěje, neseká vedle, nedělá to na třicetkrát jako ten voják, který stínal hlavu hraběti z Chalais. Ostatně možná že mu Richelieu odsouzence zvlášť doporučil. Á, nemluvte mi o Evropanech, co se týče poprav, ti tomu vůbec nerozumějí, a ve věcech krutosti jsou dětinští, či spíše senilní.
Nikdy se nenašlo žádné tělo, prokuratura nedodala soudu jediný přímý důkaz. Přesto byl muž, v jehož domě končily stopy tuctu nezvěstných žen – většinou vdov středního věku, se kterými se seznámil na inzerát –, odsouzen k smrti.
A sotva by o ní kdo věděl, kdyby onu vraždu na tyranu vlastní rukou nespáchala. Tak odhodlaně, že jí k tomu stačila jediná rána nožem. Oním tyranem byl revolucionář Jean-Paul Marat, který měl na svědomí tisíce životů. Ve státním zájmu, čili legálně – a beztrestně.
,,Sire, Bastila byla dobyta.“
,,Kým?“
,,Lidmi, Sire. Veliteli pevnosti usekli hlavu a nosí ji po Paříži na kopí.“
,,Ale to je vzpoura!!“
,,Nikoliv, Sire. To je revoluce.“
Klasický dialog, který proběhl v ranních hodinách, ve středu 15. 7. 1789 mezi francouzským králem Ludvíkem VI. a Françoisem XII. de La Rochefoucauld, vstoupil do učebnic historie. Pád symbolu útisku a feudální despocie, o den dříve, zkazil králi chuť na snídani. To se z učebnic dozvíte také. Vzhledem k tomu, co tato akce rozpoutala ve Francii v příštím desetiletí, dalo by se o jejím přínosu polemizovat. Gilotina se nezastavila. Ale dejme tomu, že to byl opravdu konec starých časů, tak jak si feudalismus představujeme.
Jmenoval se Hans Axel von Fersen a patřil ve své době mezi přední švédské šlechtice. Těžiště jeho zájmů se však nacházelo u francouzského královského dvora. Dodnes nevíme, jaký přesně byl vztah mezi ním a francouzskou královnou Marií Antoinettou. Oba však jistě litovali toho, že ani královny nemohou všechno.