Rychlý start mladého kordeliéra
Stejně jako Maximilien Robespierre, vystudoval i o rok mladší Georges Jacques Danton právnickou fakultu. A stejně jako jeho velký rival byl v době vypuknutí revoluce bezvýznamným advokátem, který v okruhu známých vynikal pouze svým prostopášným životem, plným dobrého jídla, lahodného pití a krásných žen. Ale vír francouzské revoluce ho rychle vtáhl. Ambiciózní Danton – po vzoru jakobínů – založil s Jean-Paulem Maratem (později zavražděném ve vaně) Klub kordeliérů, politické uskupení radikálů, jejichž snahou bylo odstranění monarchie a starého režimu.
Brzy se stal Danton oblíbeným politikem, který proslul především skvělým řečnickým projevem. Na druhou stranu mu však vytýkali jistou bezzásadovost – často se prý rozhodoval až podle nálady poslanců či lidu. Během krátké doby však přešel na stranu radikálů a stal se jedním z nejvýznamnějších představitelů revoluce. Jmenovali jej ministrem spravedlnosti, ale funkce se zřekl, když byl lidem zvolen do Konventu.
Danton versus Robespierre
Přestože měl Danton významný podíl na rozpoutání revolučního teroru, i na popravě krále a dalších tisíců „nepřátel“ mladé republiky, dokázal se včas zastavit. Začal hlásat názor, že je třeba skončit s vražděním a nastolit éru smíření. Druhý silný tábor v čele s Robespierrem se však bál zastavit teror, a to vneslo mezi oba populární vůdce neřešitelný rozpor. Všichni poslanci věděli, že jeden z nich musí z kola ven. Revoluční čas běžel až příliš rychle. Na koho čekal Černý Petr? Na konci nočního jednání poslanců vytáhl revolucionář Louis de Saint-Just, jenž byl blízce spjatý s Robespierrem, silnou složku papírů: obžaloba Dantona. Jednalo se až do rána. Zatykač nakonec podepsali všichni.
Duben 1794. Oblíbeného a sebevědomého Dantona postavili před soud. „Je mi čtyřiatřicet let a od zítřka bude mým bydlištěm nicota. Ale mé jméno zůstane v panteonu dějin,“ prohlásil. Vzal si řeč a plamenně mluvil po celý den. Mnoha posluchačům učaroval tak, že jim nepřipadalo vůbec možné, poslat tohoto hrdinného muže revoluce na smrt. Sál se propadal do bouřlivé atmosféry tleskotu. Danton žádal přítomnost žalobců – chtěl s nimi mluvit přímo, tváří v tvář. Ale nebylo mu to umožněno. „Jak to, že je soud u konce?! Nepřečetli jste důkazy, nepřivedli jste svědky!“ Křičel Danton, ale nikdo ho už neposlouchal. Soud byl u konce.
„Kate, ukaž jim mou hlavu!“
Brzy se ovládl a jeho slova naplnil vulgární cynismus: „Čeká vás jenom bordel. Kdybych tak mohl Robespierrovi odkázat svoje koule, možná by to ještě chvilku vydrželo…“ Nabroušená gilotina na pařížském náměstí už čekala. Ještě se Danton obrátil na kata a přikázal mu: „Ukaž lidu mou hlavu, stojí za tu námahu!“ Když se zastavil břit gilotiny, vyndal mistr popravčí hlavu z koše a obešel s ní pódium. „Setli hlavu Francii,“ ozvalo se z davu, ale hlas Dantonových příznivců byl překřičen tradičním sloganem krvežíznivých diváků: „Ať žije republika!“
Na popravišti si Danton vyzkoušel své věštitelské schopnosti, když jen krátce před svým skonem prohlásil: „Strhnu ho s sebou, Robespierre mě bude následovat.“ A měl pravdu. Seinou proteče jen trocha vody, než je jeho sok odvezen pod gilotinu, která nezapomene ani na další Dantonovi nepřátele.
Zdroj: Libor Budinský (Popravy slavných, 2002)
