Synonymum pro Francii 18. století a Velkou francouzskou revoluci. Gilotina, to je jistota

9.9.2019
Karel Dudek

Takto popisuje popravu gilotinou, Alexandre Dumas starší, ústy svého slavného, románového hrdiny, hraběte Monte Christa. V roce 1833, kdy se tato románová scéna odehrává, už byla gilotina v nejlepších letech. Oslavila právě čtyřicátiny.

Tento nástroj, určený k popravám lidí, je sice mnohem staršího data, ale pro naprostou většinu lidí je to synonymum pro Francii 18. století a Velkou francouzskou revoluci. Rovnost, volnost, bratrství. V té době si byli lidé opravdu rovni. Ve strachu před gilotinou. Ludvík XVI. a jeho žena by o tom mohli vyprávět. A nejen oni. Desítky a stovky jiných. Jeden den oslavovaných a druhý den zatracovaných.

Geniální chemik Lavoisier. Tvrdě pracoval pro Francii, která se mu odvděčila gilotinou

Joseph Guilottin byl humanisticky založený člověk. Hluboký znalec literatury a vystudovaný lékař. Zní to možná cynicky, ale tento pán, po kterém byl tento hrůzný popravní nástroj pojmenován, nebyl jeho vynálezcem. Zkrátka si jenom naivně myslel, že humánnější způsob popravy je prvním krokem ke zrušení trestu smrti, a proto jeho používání propagoval, a po pádu Bastily i prosadil.

V roce 1792, kdy se tento nástroj, který nahradil katův meč, objevil na pařížském Náměstí Revoluce, zbývalo do zrušení trestu smrti pod gilotinou ještě dlouhých 190 let. Poslední člověk, popravený tímto způsobem, zemřel v roce 1977, a o čtyři roky později se Guilottinův sen, o zrušení trestu smrti ve Francii, vyplnil.

FOTO: Gilotina

Gilotina - Poprava Ludvíka XVI.Gilotina - popravní místnost na PankráciGilotina - Dr. GuillotinGilotina - Poprava 1Gilotina - Pankrácká sekyrárna
Další fotky
Gilotina - Památník na Pankráci

V jedné věci se i moudrý Monte Christo ale mýlil. Evropané zdaleka nebyli tak dětinští a senilní, jak si myslel. Neznal století dvacáté a Pražskou sekyrárnu. Možná, že i jeho cynická duše by se otřásla hrůzou.

V době nacistické okupace se gilotinou popravovalo v pankrácké věznici. Katova popravní kniha se zachovala s příslovečnou, německou důkladností. Od 2. 2. 1943 do 26. 4. 1945 zde bylo popraveno 1079 lidí, z toho bylo 155 žen. Kat Alois Weiss nebyl nikdy odsouzen a v poklidu zemřel až v roce 1969 v bavorském Straubingu. V šedesátých létech se s bezpříkladnou drzostí obrátil na československé úřady o potvrzení svého dvouletého působení v Praze, aby mu byly tyto odpracované dva roky připočítány v Německu k jeho důchodu.

 



Nepřehlédněte