To zlato je francouzské. I Francie má v Americe svoje zájmy. Už od roku 1682. Její kolonie se jmenuje Louisiana, na počest krále Ludvíka IV. Přišli o ni, stejně jako o Kanadu, a nyní mají možnost tato území získat zpět od nenáviděných Britů a Španělů. Francie finančně krvácí, daně letí nahoru, lidé chudnou kvůli zájmům, které nechápou, a královský dvůr v Paříži se baví. A utrácí. Královna Marie Antoinetta, zvaná lidmi Madame Déficit, nejvíce. Plesy, bály, večírky, šaty, koně, šperky.
Nenáviděná Rakušanka, dcera Marie Terezie, se narodila roku 1755. Její matka, Marie Terezie, se snažila utužit přátelství mezi oběma zeměmi, které nebylo příliš pevné, sňatkem své dcery s následníkem francouzského trůnu, Ludvíkem. Princezna se nakonec vdala, čistě formálně a v zastoupení. Ve Vídni, roku 1770. Teprve potom se vydala do Francie. První nepříjemnost, která by mohla být považována za neblahé proroctví budoucích událostí, se odehrála na hranicích. Zde musela princezna zanechat vše rakouské a to doslova. Musela se převléknout do jiných šatů, a dokonce zde zanechat svého oblíbeného psíka.
Princezně bylo čtrnáct a její manžel byl o pouhý rok starší. O čtyři roky později se stává francouzskou královnou. Její manžel je nemluvný, uzavřený a hlavně nešikovný. Neobratný a v posteli naprosto neschopný, což temperamentní a povahově naprosto odlišnou manželku přivede do náručí milence. Když v roce 1777 navštíví její starší bratr a pozdější císař Josef II. Paříž, pochopitelně si mu i v této věci postěžuje, a švagr francouzského krále se rozhodne jednat.
Po základní sexuální instruktáži, pochopitelně na teoretické úrovni, následoval drobný chirurgický zákrok (zřejmě fimóza) a mladý král konečně prožil trochu opožděnou svatební noc. Už je však pozdě. Srdce mladé královny už patří jejímu milenci, švédskému státníkovi a diplomatu Axelu Fersenovi. Zřejmě ho nakazila svým tragickým koncem, protože i tento muž zemřel tragicky. Byl v roce 1810 lynčován a ukamenován zdivočelým davem ve Stockholmu, z vnitropolitických důvodů. Královna sice porodí několik dětí, ale jen jedno jediné, její dcera Marie Terezie Šarlota, přežije Francouzskou revoluci a zemře až v roce 1851.
Státní dluh roste a šlechta, která neplatí daně, které by krvácející státní pokladnu mohly zachránit, se baví. Náklady dvora tvoří deset procent státního rozpočtu, a to je naprosto neúnosné. Královnin výrok o tom, že když lidé nemají na chleba, mají jíst koláče, je zřejmě jen jedna z mnoha historických hlášek, která vstoupila do legend. To nic však nemění na faktu, že pohár hněvu lidí ve Francii přetekl. Vše ostatní je už historií Velké francouzské revoluce. Život Marie Antoinetty skončil, pod gilotinou, 16. října 1793.
