Luxus, respekt, blahobyt. Takové bylo dětství dcerky mocné rakouské císařovny Marie Terezie. O jejím dalším osudu však rozhodl rakouský ministr Kounic, který se svým francouzským kolegou dohodl dynastické spojení Habsburků s Bourbony. Rychle se tedy musela zdokonalit v jazyce, tanci a dalších „královských“ dovednostech, neboť už ve 14 letech opustila Vídeň a přesídlila na francouzský dvůr Ludvíka XV., dědečka jejího pozdějšího manžela Ludvíka XVI.
Rázem se tak ocitla ve světě nepřátelství a intrik. Byla půvabná a elegantní, měla ráda luxus a zábavu, ale najednou musela čelit zášti a pomluvám. Brzy se však stala královnou, postupně porodila čtyři děti a získala si – alespoň u dvora – autoritu. Politice nerozuměla ani neholdovala, nezdědila nic ze státnických schopností své matky. Zato si dovedla užívat všech radostí života. Její královský manžel jí nic neodmítl. Honosný život panovnického dvora tak spolykal ročně závratných 30 milionů franků. Když jí jednou řekli, že se lid bouří, protože nemá chleba, odpověděla s prostoduchou naivitou: Tak ať se nají koláčů.
Ale za bankrot státu nemohla ona ani její pověstně drahé šperky a róby. Francie stála na prahu revoluce, která smetla královský řád a potomky Bourbonů poslala pod sekeru. Nenávist k cizince se v té chvíli projevila naplno. Veřejný žalobce ji označil jako metlu Francie, jako pijavici, která vysála státní pokladnu. Jen její rozmařilost prý přivedla stát k bankrotu. Ale to žalobci zdaleka nestačilo. Vedle velezrady ji obvinil i ze smilstva: dokonce se prý oddávala necudnostem se svým synem Ludvíkem. Všechno to byl samozřejmě nesmysl, ale smrti se vyhnout nemohla. Ortel byl jednoznačný.
Poslední dopis napsala sestře svého mrtvého muže. Ta jej sice nedostala – ostatně skončila pod sekyrou o rok později –, ale list zůstal zachován. Antoinetta jej napsala jen několik hodin před popravou. Zdůraznila, že smrt není potupná, že se jen vydává na cestu, na jejímž konci se setká se svým mužem. A ještě připojila prosbu: „Kéž můj syn nikdy nezapomene poslední slova svého otce, která jsem mu důrazně zopakovala: Nesnaž se pomstít naši smrt!“ Úplně poslední věta patřila jejím dětem. „Srdce mi puká žalem, že je musím navždy opustit! Sbohem. Sbohem!“
Když ji vezli ulicemi města v potupné popravčí káře, na hlavu se jí snesla sprcha potupných urážek. Nakonec lid svorně skandoval: „Smrt Rakušance!“ Ale Marie zůstala klidná – i na popraviště vstoupila vyrovnaná a smířená. Traduje se dokonce, že šlápla katovi na nohu a okamžitě se mu omluvila: „Pane, omlouvám se, neudělala jsem to schválně.“ Do poslední chvíle hrdá a upravená, do bílých honosných šatů oděná královna Marie Antoinetta prý ještě před příchodem k popravčímu nástroji podala katu Henrymu Sansonovi krajkový kapesníček se slovy: „Otřete mi tu gilotinu, ať mi nezamaže límeček.“ To byla údajně její poslední slova, než zhasl královnin hýřivý život pod smrtící sekerou. Marie Antoinetta zemřela 16. října 1793 ve 37 letech.
