Začátkem roku 1770 začali pařížští klenotníci Charles Böhmer a jeho společník Paul Bassenge pracovat na zakázce na náhrdelníku určeném pro milenku krále Ludvíka XV. Madame Du Barry. Podle králových pokynů byly do šperku zasazeny ty největší brilianty, které se klenotníkům podařilo skoupit ve všech koutech Evropy. Skvostné dílo mělo podobu dvou řetězů posázených pěti sty čtyřiceti mimořádně čirými drahými diamanty, z nichž visely kameny hruškovitého tvaru obklopené trsy drahokamů o celkové hmotnosti 2 800 karátů. Klenotníci na tomto mimořádném šperku pracovali přes čtyři roky. Jeho tehdejší cena činila 1 600 000 livrů, což je v přepočtu dnešních přibližně 74 milionů Kč.
Bohužel došlo k tomu, že Ludvík XV. onemocněl neštovicemi a 10. května 1774 zemřel. Madame du Barry po jeho úmrtí ztratila u dvora jakýkoli vliv a musela se uchýlit do ústraní. Klenotníci doufali, že extrémně cenný a drahý náhrdelník prodají nové královně Marii Antoinettě, manželce Ludvíka XVI., známé svou zálibou v nádheře a luxusu, ale ta tuto nabídku odmítla. Klenotníci byli zoufalí, neboť si na koupi drahých kamenů půjčili velké množství peněz, které nyní neměli jak a čím splatit. A čas běžel…
V Paříži v té době, kromě mnoha jiných dobrodruhů a podvodníků, jako byl třeba hrabě Cagliostro, žila také Jeanne de la Motte, šlechtična ze zchudlé rodiny (22. 7. 1756 – 23. 8. 1791), která se chtěla opět dostat mezi vysokou šlechtu. Jejím záměrem bylo (jakkoliv) získat náhrdelník, diamanty rozprodat, a tak zbohatnout. Klenotníkům proto namluvila, že je přítelkyní královny, a že ji dokáže ke koupi přemluvit. Dalším aktérem celého případu byl francouzský diplomat a kardinál Louis de Rohan. Neměl Marii Antoinettu ani její matku v oblibě, a dokonce u vídeňského dvora prohlašoval, že královna má pletky s hrabětem d´Artois a uváděl některé podrobnosti z jejich údajného poměru. Tím samozřejmě Marii Antoinettu nijak nenadchl a ta mu to také dávala patřičně znát. Kardinál si královnu přece jen chtěl nějak naklonit a Jeanne mu poradila, aby jí koupil právě tento náhrdelník s tím, že pro něj tuto transakci zprostředkuje. A kardinál souhlasil.
Jeanne proto za tím účelem někdy v roce 1785 zorganizovala letmé setkání kardinála s královnou, jenomže falešnou. „Zahrála“ si ji prostitutka Marie Nicole Leguay, která byla královně pozoruhodně podobná. Kardinál nic nepoznal i proto, že se setkání záměrně odehrálo za šera v zahradě Versailles. Falešná královna předala kardinálovi pověření ke koupi šperku podepsané „Marií Antoinettou Francouzskou“, samozřejmě rovněž zfalšované.
Kardinál však o jeho pravosti nepochyboval stejně jako klenotníci, kterým ho ukázal. Zároveň jim zaplatil i zálohu ve výši 35 000 livrů a klenotníci mu náhrdelník bez jakéhokoliv podezření předali. Potom, pro nás zcela nepochopitelně, kardinál ten výjimečný šperk svěřil poslu, který ho měl doručit královně. Což se však nestalo, protože posel byl nastrčený Jeanne de la Mott a místo královně ho donesl jí. Jeanne začala šperk spolu s manželem a milencem rozebírat a jednotlivé diamanty rozprodávat na černém trhu.
Vražda na tyranu není zločinem, ale jako zločin se trestá. Charlotte Cordayovou stála hlavu. Doslova
Zlatníci zatím čekali, až se královna objeví s jejich skvostným náhrdelníkem na veřejnosti, ale když se tak delší dobu nestalo, nechali se u královny ohlásit a ke svému zděšení zjistili, že vůbec o ničem neví a že náhrdelník neobdržela. Spolu s králem potom 15. srpna 1785 vyslechla kardinála Rohana a ten pochopil, že obětí podvodu se stal i on. Královně se omluvil a klenotníkům v tichosti za náhrdelník doplatil druhou půlku jeho ceny. To však nezabránilo tomu, aby ho rozezlená královna nenechala vsadit do Bastily. Zanedlouho byla zatčena i Jeanne de la Motte.
V květnu 1786 parlament, který v soudních věcech zastupoval krále, zahájil vyšetřování. Kardinála všech obvinění zprostil, Jeanne odsoudil k veřejnému bičování, vypálení cejchu ve tvaru písmene „V“ (voleur – zlodějka) na obě ramena a k doživotnímu žaláři do vězení Salpetriere. Jeanne se po asi desetiměsíčním vězení v přestrojení za chlapce podařilo uprchnout za manželem do Anglie. Tam vydala „Paměti“, kde vylíčila „aféru s náhrdelníkem“ podle svého. Možná to byla chyba, protože 23. srpna 1791 se Jeanne de la Motte zabila v Londýně při pádu z hotelového pokoje. A dodnes se neví, zda to byla nešťastná náhoda, sebevražda anebo ji někdo „pomohl“ z okna vyskočit.
Aféra s náhrdelníkem se stala skandálem století, nejen kvůli obrovské ceně šperku, ale i proto, že k jeho podvodnému získání byla zneužita důvěra církevního hodnostáře a byla přitom i poškozena pověst královny, i když tu parlament shledal nevinnou. Francouzský lid, ponoukaný budoucími hrdiny revoluce, chtěl prostě věřit tomu, že nemilovaná a rozmařilá královna se kromě svých mnoha dalších „zločinů“ účastnila této loupeže.
