Kapitán Sablin to bezpochyby myslel vážně a upřímně, jenom prostě neviděl jinou cestu, jak nechat zaznít svůj hlas, než tuto. Vedle toho, že ctil leninské zásady v té podobě, jak je definoval sám Lenin, byl také na slovo vzatým námořníkem. Jeho praděd zahynul v roce 1904 v době rusko-japonské války na křižníku Pallada, sesterské lodi Aurory, která svým výstřelem oznámila zahájení Velké říjnové socialistické revoluce. Děd sloužil u Baltské flotily a k válečnému námořnictvu nastoupil i otec a prožil v něm 2. světovou válku.
Sablin nejprve vystudoval Frunzeho vysokou školu (1956 – 1960), pracoval jako tajemník Komsomolu a v roce 1959 vstoupil do Komunistické strany. V prosinci 1960 byl přidělen k Severní flotile, ale prvního povýšení se dočkal až téměř o rok později, a to kvůli dopisu, který poslal Chruščovovi a v němž se kriticky vyjadřoval k metodám politické praxe.
V roce 1969 začal Sablin studovat na Vojenskopolitické akademii V. I. Lenina, kterou absolvoval v roce 1973 s vyznamenáním a jeho jméno je uvedeno na mramorové desce mezi nejlepšími absolventy. Poté se stal zástupcem velitele pro věci politické na torpédoborci Storoževoj patřícímu k Baltské flotile. Když Storoževoj 6. listopadu připlul do Rigy a zakotvil, někteří důstojníci a část posádky měli volno a vydali se na pevninu. Sablin to využil a 8. listopadu kolem 19. hodiny nechal zamknout velitele lodi v kabině a před její dveře postavit stráž. Tím se fakticky zmocnil lodi.
Proč to udělal, vysvětlil ve svém proslovu. Zmínil, že vedení země se odklonilo od leninských zásad a následkem toho v zemi bují byrokracie, podvody, korupce a zneužívání oficiálního postavení pro osobní účely. Ti, kteří mají sloužit lidu, si přivlastnili právo vrchnosti. To zcela odpovídalo situaci v tehdejším SSSR. Jeden z předních komunistů A. S. Čerňajev si přibližně v té době, 22. 5. 1976, do svého deníku zapsal: „Sám jsem to slyšel dnes v obchodě, lidé o tom mluví naprosto otevřeně – Stavějí si pomníky a věší po sobě maršálské hvězdy, jako by táhli do války, a přitom není co žrát. Zemi dohnali k tomu, že rolníci jezdí do města a stojí tam fronty na zelenou cibulku.“
Nelze se proto divit, že Sablina podpořila téměř celá přítomná posádka. Nesouhlasilo jen 10 mužů, a ti byli izolovaní. Sablin potom vyhlásil Storoževoj za svobodné území a vydal rozkaz k vyplutí směrem do Švédska, kde hodlal požádat o politický azyl. Dále žádal představitele strany a země, aby měl možnost promluvit v ústřední televizi a vyjádřit své názory, a oznámil, že vystoupil z komunistické strany a nepovažuje se již za jejího člena.
Velení Baltské flotily se o vzpouře na Storoževom dozvědělo krátce před tím, než vyplul na moře, a to od nadporučíka Firsova, který loď nepozorovaně opustil. Sešplhal totiž po kotevním laně na bóji a z ní se přesunul na ponorku, která kotvila hned vedle.
Potom už události nabraly rychlý spád. Vojenský námořní velitel rižské posádky dostal od velitele Baltské flotily rozkaz torpédoborec pronásledovat, dostihnout ho a jakýmikoliv prostředky zastavit, případně rovnou potopit. Pronásledující lodě doplnilo několik letek letadel JAK 28 a stíhací migy. Rozkaz byl splněn. Když byl Storoževoj raketou zasažen do zádě, čímž byly vyřazeny z provozu kormidlo a hnací šrouby, Stroževoj se zastavil. Námořníci viděli, že karta se obrací, nemeškali a osvobodili velitele lodi. Ten na kapitánském můstku postřelil Sablina do nohy a převzal opět velení.
Sablin a spoluorganizátoři vzpoury byli zatčeni, Sablin byl jako vůdce vzpoury pro velezradu odsouzen k trestu smrti a 3. srpna 1976 v Moskvě zastřelen. Ostatní obvinění potom byli předčasně posláni do výslužby, pochopitelně bez příslušné penze.
V roce 1994 Vojenské kolegium Nejvyššího soudu Ruské federace Sablinův případ revidovalo „s přihlédnutím k novým okolnostem“ a rekvalifikovalo jej z vlastizrady pouze na vojenské zločiny, konkrétně zneužití moci, neposlušnost a odpor vůči nadřízeným, které potrestal 10-ti lety vězení. Sablinovi to ale samozřejmě život nevrátilo. Celý incident později posloužil jako inspirace filmu „Hon na ponorku“ (1990).
