Všechno začalo, když kapitán James Cook přivezl ze své cesty na Tahiti zprávu o stromu, který pak dostal jméno chlebovník (Artocarpus altilis). Byl to strom téměř zázračný, protože domorodcům stačilo k nasycení požívání dužiny jeho plodů. Bylo by tedy dobré, aby se chlebovník co nejvíce rozšířil, a to zvláště v Karibiku, kde by se jeho plody daly využívat jako potrava pro otroky, s jejímž obstaráváním tam byl stále problém.
Úkolem převést první chlebovníky z Tahiti do střední Ameriky byla pověřena HMS Bounty (zkratka HMS z anglického Her Majesty’s Ship nebo His Majesty’s Ship – loď Jejího/Jeho Veličenstva), britská obchodní loď, postavená roku 1784 původně pod jménem „Bethia“. Britské královské námořnictvo ji zakoupilo 26. května 1787 a přejmenovalo na „Bounty“ (anglicky Hojnost). Po provedení úpravy prostor pro převoz chlebovníku a kajut pro početnější posádku se 23. prosince 1787 Bounty vydala z kotviště Spithead na svou první – a zároveň poslední plavbu – pod vlajkou královského námořnictva a velením kapitána Williama Blighe.
Nejprve se kapitán rozhodl plout do Polynésie jihozápadním směrem a pokoušel se obeplout jihoamerický Hornův mys. Tam ale bouře zuřila ve dne v noci, zima byla tuhá a padal sníh. Posádka bojovala s nepříznivým počasím celý měsíc, ale marně. Pak se kapitán rozhodl zvolit delší cestu kolem mysu afrického Dobré naděje, kde posádka doplnila zásoby potravin a vody. Na Tahiti doplula 26. října 1788. Jednání s místním náčelníkem po výměně dárků probíhalo velmi dobře. Bligh si může odvézt tolik sazenic chlebovníku, kolik bude chtít, ale potíž je v tom, že chlebovník právě kvete, a proto ho nelze převážet. Pro námořníky se Tahiti jevilo jako ráj. Po omezených přídělech stravy i vody na lodi konečně hojnost jídla, přívětiví domorodci a hlavně krásné ženy, polonahé a bez zábran vůči cizincům. Nebylo divu, že v lednu tři muži z posádky zběhli. Byli však chyceni a potrestáni, jak bylo tehdy na lodích zvykem, bičováním.
Začátkem dubna Bounty vyplula s nákladem sazenic do Karibiku a kapitán opět snížil dávky potravin a vody. 28. dubna 1789 námořníci vedení Fletcherem Christianem vyvolali vzpouru a požadovali návrat na Tahiti. Kapitána a osmnáct mužů, kteří se postavili na jeho stranu, posadili vzbouřenci do člunu, který byl určen nanejvýš pro deset lidí, s malými zásobami a bez navigačních pomůcek. Nepočítali s tím, že by za této situace byl Bligh schopen kamkoliv doplout. Ten však byl nejen kázeň vyžadující kapitán, ale také vynikající námořník. Člun pod jeho velením během 41 dnů urazil 6700 km a doplul do Djakarty, i když několik mužů cestu nepřežilo – zemřeli vyčerpáním. Ostatní se všichni postupně vrátili do Británie a Bligh podal Admiralitě zprávu, v níž podal svou verzi případu. Admiralita potom rozhodla o vypravení fregaty jménem „Pandora“ na trestnou výpravu proti vzbouřencům.
Vzbouřenci se původně chtěli vrátit na Tahiti. Fletcher však věděl, že pokud Bligh přece jen přistane v nějaké civilizované zemi, a bude vyprávět svůj příběh, může počítat s vysláním trestné výpravy. A ta zamíří nejdřív na Tahiti. Proto se Fletcher rozhodl najít jako útočiště nějaký neznámý ostrov. Přesto se šestnáct námořníků rozhodlo zůstat právě na Tahiti.
„Pandora“ zakotvila u Tahiti v březnu 1791 a našla tam 14 mužů z Bounty. Mezitím došlo k tomu, že námořník jménem Thompson zavraždil svého druha Churchilla a Thompsona pak popravili Churchillovi domorodí přátelé. Při další plavbě a hledání vzbouřenců, „Pandora“ najela na útes a ztroskotala. Část posádky bývalé Bounty se zachránila v člunech a po dobrodružné cestě se dostala 18. června 1792 do Anglie. Všichni byli postaveni před soud a šest námořníků bylo odsouzeno k smrti. Dva, kteří požádali o milost, ji dostali a byli propuštěni na svobodu. Obhájce dalšího dokázal, že jeho mandant se vzpoury nezúčastnil, a byl proto z procesu vyloučen. Zbylí tři byli 29. října oběšeni na palubě lodi kotvící v portsmouthském kotvišti.
Fletcher opustil Tahiti na palubě s dvanácti domorodými ženami, z nichž některé nalodil proti jejich vůli, dále sedm Tahiťanů, několik vepřů, koz a kuřata. 15. ledna našli nový domov na neobydleném ostrově Pitcairn, který nebyl přesně zakreslen do námořních map. Z lodě vynesli vše, co mohli upotřebit a potom ji zapálili. Devět Angličanů si rozdělilo ostrov na devět stejných částí. Tahiťané byli z dělení ostrova vyloučeni, Angličané s nimi jednali jako s otroky. Každý Angličan si postavil chatu, založil zahrádku a žil s vlastní tahitskou ženou. Tato idyla jim vydržela jen dva roky. Pak začaly půtky a rvačky. Když se jednomu z námořníků zabila žena pádem ze skály, činil si pak nároky na ženu jednoho z Tahiťanů. Propukl spor, který vyústil v masakr. Deset let po vylodění zbyl naživu jen bývalý námořník Alexander Smith (později přijal jméno John Adams) jako hlava podivuhodné rodiny o deseti ženách s početnými děti, které jak vzhledem, tak i jmény nezapřely odkaz svých anglických otců.
V roce 1814, tedy 25 let po vzpouře na Bounty, u Pitcairnu zakotvily dvě britské lodi. Oba kapitáni se setkali se Smithem a ten jim vyprávěl o smrti Christiana Fletchera. Druhý den vyprávěl něco zcela jiného než poprvé. Když ho žádali, aby jim ukázal Fletcherův hrob, nebyl toho schopen.
V roce 1808 se Peter Haywood, jeden z posádky „Bounty“, který se nezúčastnil vzpoury a byl soudem osvobozen, procházel v jedné plymouthské ulici. Náhle spatřil člověka, který svým vzhledem velice připomínal Fletchera. Haywood zrychlil krok, aby ho dostihl. Muž to slyšel a ohlédl se – a Haywood ho poznal. Nebylo pochyb, že je to Christian. Důkazem bylo i to, že i Fletcher poznal Haywooda a pak rychle utekl.
Sestrojil snad Christian na Pitcairnu člun a s penězi, které zůstaly na Bounty, se znovu vrátil do Anglie? Nechtěl ho snad Smith vyprávěním o jeho smrti krýt? Jak tedy vlastně skončil nejznámější vzbouřenec se už nejspíš nikdy nedozvíme. Spravedlivě však musíme dodat už jen tolik, že i když se námořníci na Bounty vzbouřili proti Blighovi pro jeho údajně přílišnou krutost, ve skutečnosti patřil Bligh mezi ty mírnější a slušnější kapitány své doby.
