Viděli jste někdy naživo odpich u vysoké pece? Sršící jikry, oslnivě bílá záře a žhnoucí potok tekutého kovu. Kyselý zápach ozónu u svařování elektrickým obloukem a silná vrstva tmavého skla před očima. Teplota dvakrát vyšší než roztavené železo. Ani to však nestačí na teplotu skvrn, které můžeme občas pozorovat na Slunci.
Slunce bylo vždy božstvem. Od nejstarších dob a po celém světě. Pro každou kulturu, pro každé náboženství. Není na tom nic divného. I člověk, obývající jeskyně věděl, že je na slunci závislý. Nejen on, ale i zvířata, příroda, celý svět. Zářící kotouč byl vždy symbolem života, síly a rozumu, před jehož světlem prchá zlo a noční příšery. Jako božstvo či boží dílo, bylo vždy jasné, čisté, a bez jediného kazu. A nikdo o tom nepochyboval.
Mrazivé ticho polární noci. Divadlo, které se před užaslými lidskými zraky právě odehrává na obloze, patří k zážitkům, které si člověk pamatuje po celý život. Nejen obyvatelé těchto krajin, ale i výzkumníci, kteří se v té chvíli i přes veškerou učenost zřejmě cítí malí a bezvýznamní. V porovnání se silami, které ozářily nebeskou klenbu fantastickými zelenými a červenými odstíny. Duchovité závěsy se prohýbají, mění své tvary a člověk se nemůže vynadívat.