Když se začalo mluvit o konci světa, který měl podle mayského kalendáře nastat 21. prosince 2012, málokdo si položil jednoduchou otázku – proč? Jak se vlastně dospělo právě k tomuto datu? Na základě čeho? Nejčastější odpověď zní, že to je vytesáno v obecně známém mayském kalendáři. Jenže tato památka, jakkoliv vzácná a cenná, není mayská, ale aztécká. A možná to nakonec ani není žádný kalendář, ale „jen“ obětní kámen. Tak jak to tedy je?
Abychom byli schopni proniknout do složité myšlenkové konstrukce tzv. konce světa podle mayského kalendáře, musíme se nejdříve podívat jak Mayové, ale nejen oni, ale všechny předkolumbovské civilizace vlastně počítaly čas. A to byla velmi složitá, i když také velmi přesná, kombinace lunárního a solárního kalendáře, podle níž se jednotlivé dny řadily do cyklů a tyto cykly do dalších cyklů.
Tomu nejdelšímu cyklu se říkalo tzv. dlouhý počet a skládal se z 13 kratších cyklů zvaných baktun. Jeden baktun čítal 144 000 dnů, tj. 394 a čtvrt „našeho“ roku a celý „dlouhý počet“ měl potom1 872 000 dnů, tedy 5125,25 našich let. Poslední den tohoto „dlouhého počtu“ potom připadl právě na 21. prosinec 2012 a předpokládalo se, že tento dějinný přelom mohou doprovázet různé katastrofy, jak se to ostatně zřejmě stalo již před oněmi 5125,25 lety, kdy skončil předchozí „dlouhý počet“ a začal ten náš, současný.
Ona mayská památka, od níž se odvozuje celá teorie o konci světa 21. 12. 2012, je v podstatě velmi nenápadná stéla ve tvaru písmena T objevená na jinak nepříliš významném archeologickém nalezišti v obci Tortuguera v nejjižnější části mexického státu Tabasco již roku 1915 nazvaná Monument 6 (čili Památka 6).
Ze začátku to ani nevypadalo, že by měla znamenat něco mimořádného. Archeologové předpokládali, že se jedná o tzv. datovou stélu, které Mayové tvořili s velkou oblibou a zaznamenávali na ně data, která považovali za důležitá. V tomto konkrétním případě se jednalo o záznam „života a činů“ místního vládce z klasického mayského období jménem B’alam Ajaw (Pán Jaguár), který zde vládl v letech 644 – 679 n. l.
Senzaci vzbudila až po vydání studie Svena Gronemeyera, který dosavadní překlad doplnil o další část textu, která obsahuje proroctví událostí, které mají nastat posledního dne stávajícího „dlouhého počtu“. Mluví se v něm o tom, že toho dne sestoupí na zemi tma a spolu s ní bůh zvaný Bolon Yokte, jak se již dříve stalo a nutně se stane opět. Indiáni totiž věřili, že čas neplyne lineárně, jak ho vnímáme my, ale že se cyklicky opakuje a s ním se opakují i události, k nimž došlo. Takže je lze také do budoucna předpovídat. Proroctví z této stély potom ještě začátkem roku 2008 potvrdil nápis na mayské cihle nalezený ve svatyni v Comalcalcu, čímž byla víra v „konec světa 21. 12. 2008“ ještě posílena.
Jenže – kdo to vlastně je, ten Bolon Yokte, který má podle obou těchto památek sestoupit na zem? Pokud víme, tak slovo „bolon“ v mayštině znamená jednak zcela konkrétně číslovku devět, jednak je synonymem pro značně neurčitý výraz „mnoho“. Yokte se překládá obvykle jako cosi ve smyslu krok nebo cesta. Pokud by Bolon Yokte z této stély byl totožný s božstvem jménem B’olon Yookte K’uh známým z pozdější posvátné mayské knihy Chilam Balam, byl by to bůh spojovaný s podsvětím, konflikty a s válkami. Jeho role, pokud se opravdu zjeví na konci „dlouhého počtu“, však nebude jen zcela záporná. Má také pomoci provést lidi tímto nebezpečným zlomovým obdobím, které budou provázet sociální nepokoje, zatmění a přírodní katastrofy jako zemětřesení.
Jak dnes víme, žádný konec světa ani nějaké význačnější katastrofy nenastaly. Co když jsme se však jen zmýlili ve výpočtu a kritický poslední den „dlouhého počtu“ podle našeho kalendáře připadne na jiný den? A opravdu dojde k nějaké katastrofě?
