Na konci období křídy prosvištěla atmosférou Země planetka o průměru 10 kilometrů, možná i dvojnásobném. Náraz v rychlosti 72 tisíc km/h (20 km/sec) vyhloubil kráter s průměrem téměř 200 kilometrů a hloubkou až 30 kilometrů. Uvolnila se energie miliardy atomových bomb srovnatelných se zbraní použitou v Hirošimě. Kolize vymrštila do vzduchu gigantické množství hmoty… včetně živočichů.
Část hornin v podloží byla tlakem a žárem přetavena, část se vypařila. Žhoucí láva, zasažené horniny v plynném stavu a částice planetky pojmenované Chicxulub byly vrženy vzhůru. Od místa srážky se šířily kataklyzmatické tepelné a tlakové vlny. Zemi pohlcovaly obrovské požáry a drtily tsunami o výšce desítek i stovek metrů. Probudila se masivní tektonická a vulkanická aktivita, která pak pokračovala ještě možná až několik milionů let. Vrstvy prachu a popílku obalily planetu, ovzduší zamořily dusivé zplodiny obsahující síru a uhlík.
Kdyby planetka dopadla o pár stovek kilometrů dál, do geologicky jinak uzpůsobeného místa, znečištění atmosféry by nebylo tak rozsáhlé a smrtící. Za daných podmínek však došlo k zastínění slunečního světla, prudkému poklesu teplot, změně pH oceánů. Odumíraly přírodní systémy a kolabovaly potravní řetězce i v odlehlejších místech zeměkoule, které unikly plamenům, úderům vln a zemětřesení. Dosud odolávající faunu a flóru během času postupně likvidovaly tma, vulkanická (nukleární) zima, otrávený vzduch, nedostatek živin.
Zůstaly organismy malé, skryté, nenáročné, přizpůsobivé, a vyvíjely se dál. Globální katastrofa ústila v nový věk, třetihory, dnes chápaný jako součást rozsáhlejší éry nazvané kenozoikum. Pro první milion let, který po ní následoval, scházely dostatečné kosterní záznamy. Pozůstatků se dochovalo velmi málo. Pomohly nové metody a techniky, které otevřely současný zlatý věk paleontologických nálezů.
Umožnily pátrat po konkrementech, druhu hornin, které se tvoří kolem organických materiálů včetně kostí. Přinesly objevy nádherně zachovaných fosilií v Coloradu. Spolu s datováním okolní horniny odhalily podrobnou chronologií restartu života po kolizi s asteroidem. Lebky a kostry stovek obratlovců – savců, krokodýlů, želv – doplnilo více než 6000 rostlinných fosilií.
Po katastrofě regenerovaly jako první kapradiny a masově se rozšířily po světě. Přežívající savci vážili jen půl kilogramu. Patřila mezi ně zvířata podobná hlodavcům a časní příbuzní kopytníků. Během 100 000 let však savci dosáhli téměř stejné velikosti – až 8 kilogramů – jako před katastrofou. Lesy ovládly palmy. Během 300 000 let se vynořila hojnost nových rostlinných druhů, savci rostli do velikosti 25 kilogramů. Z dinosaurů se udržely drobnější opeřené formy, předkové ptáků.
Po 700 000 letech už savci získali hmotnost až 50 kilogramů, např. hlodavec Taeniolabis taoensis a příbuzný moderních kopytníků Eoconodon coryphaeus. Rozmach jejich růstu se shodoval s výskytem první luštěniny, „proteinové tyčinky“, která poskytovala organismům potřebné kalorie. Klimatické záznamy ukazují vazbu mezi zvýšením teploty asi o 5 °C a třemi expanzními předěly ve vývoji savců; je nutné zdůraznit, že po kataklyzmatu bylo podnebí mimořádně chladné.
Savci vystřídali v dominanci vyhynulé dinosaury; jejich evoluci, na jejímž vrcholu se pak ocitl člověk, zřejmě prospělo tropičtější klima. Umožnilo konjunkturu rostlin, a tím i zásobování zvířat. Překvapuje, že rozmanitost tvorů a rostlin se začala obnovovat během geologicky nepatrné doby 100 000 let od kolize s planetkou. Dají nám získané poznatky naději, že pokud skutečně dochází k šestému hromadnému vymírání vyšších organismů na Zemi, bude jen další epizodou v její historii?
