Stačilo si jen pozorně přečíst Apokalypsu, čili proroctví sv. Jana Evangelisty. Podle něj kolem roku 1000 sestoupí z nebes Syn boží, aby soudil dobré i zlé. Každý chtěl před Poslední soud předstoupit bez hříchů a tak již od roku 998 zavládla všeobecná nálada přiznávání hříchů, pokání i lítosti, šířená zvláště chiliasty, očekávajícími konec světa právě teď. Dlužníci vraceli své dluhy a věřitelé je šlechetně odmítali přijmout. Bohatí lidé se o překot vzdávají majetku jako přitěžující okolnosti před nastávajícím koncem světa a posledním soudem. Na poslední chvíli se snaží konat dobré skutky a dokonce doplácejí dlužné daně.
Zločinci, kapesními zloději počínaje a vrahy konče, žádali o spravedlivé tresty, aby tak byly jejich přečiny včas zahlazeny. V rámci všeobecného odpouštění však byli vzápětí propouštěni zase na svobodu. Rozdílení almužen bylo pro boháče tak obtížné, že na žebráky doslova pořádali hony, aby je mohli obdarovat.
V roce 999 lidé začali opouštět své domovy a odcházeli do polí, která toho roku už nikdo neosel. Protože Kristus měl sestoupit na zemi v Jeruzalémě, vydalo se mnoho poutníků právě tam (tzv. jeruzalémský syndrom). Ten v menší míře propukl i v tehdejším Londýně.
O tom, že nastane konec světa, byl přesvědčen i tehdejší papež Silvestr II. Když 31. 12. 999 dosloužil „poslední“ půlnoční, čekali věřící zvuk archandělských trub – a k ničemu nedošlo. Nepřímým důsledkem tzv. jeruzalémského syndromu se staly následné křížové výpravy. Jejich cílem bylo dobýt Boží hrob v Jeruzalémě, aby o soudném dni nebyl v rukou nevěřících. To už je ale zase jiný příběh.
