Navečer 6. května 1945 se několik podnapilých esesmanů, kteří měli kasárna v nedaleké škole Za Zelenou liškou, vydalo řádit do v té době moderních, malometrážních, pavlačových bytů určených pro sociálně slabší Pražany v Úsobské ulici, pojmenované podle obce Úsobí u Humpolce. Tou dobou se v Praze, a právě zejména v Krči a na Pankráci, odehrávaly poslední těžké boje 2. světové války. Vyděšení obyvatelé domů v Úsobské se proto hromadně schovávali do sklepa s nadějí, že se vyhnou ozbrojeným střetům se zoufalými německými vojáky snažícími se před Rudou armádou probít do amerického zajetí. Jenže právě to se jim stalo osudné.
Nemilosrdně!
Jakmile esesmani, rozzuření květnovým pražským povstáním a ozbrojeným odporem protektorátního obyvatelstva, vtrhli do sklepa domu čp. 255, okamžitě začali střílet do všech, kdo se v něm nacházel. Podle výpovědi očitých svědků bez jakéhokoliv vysvětlování. Používali při tom tříštivé střely dum-dum, které způsobují masivní devastaci tkání s mocným krvácením. „Když se již nikdo nehýbal, volali: »Auf! Auf!« Vstala čtrnáctiletá Věra Hájková, která zůstala nezraněná, protože padla před střelbou. Byla ihned esesmany zastřelena,“ popisovala později masakr poválečná vyšetřovací komise. Celkem zde němečtí vojáci zavraždili 37 osob, z toho 10 dětí ve věku od 6 do 15 let, 13 žen, z nich dvě těhotné, a 14 mužů. Zachránilo se 12 osob, které před střelbou padly na zem a předstíraly, že jsou mrtvé. Byly svědky všech zvěrstev a viděly, jak esesmani po střelbě ještě do mrtvých bodali a poté vyrabovali v témže domě 21 bytů a zapálili je. V jednom z nich našli osmašedesátiletého pana Háčka, který byl nemocný a hluchý. I toho zastřelili.
To jim však ještě nestačilo. Jelikož byly sklepy průchozí, pronikli i do vedlejšího domu. Tam ale ze sklepa poschovávané civilisty vyvedli na zahradu a začali je střílet. Celkem dalších 16 lidí, z toho 6 dětí. Milana Procházku ubili ranami pušek do obličeje, čtrnáctileté Jarmile Šárové vypíchali oči, těhotnou Boženu Šrámkovou zabili i s její šestiletou dcerou Evou, která ji držela za ruce. Znovu zde přežilo jen několik lidí předstírajících svou vlastní smrt, nicméně někteří z nich byli nadosmrti zmrzačení po zásazích tříštivých střel. Také se podařilo přežít jedné rodině, na popud jejíhož strýc, který ve sklepě odmítl jen nečinně sedět, se všichni znovu zase vrátili zpět do bytu jen těsně před příchodem opilých vojáků.
Masakrů bylo víc
Celkem našlo ten den v Úsobské ulic smrt 51 civilistů a nikdo z pachatelů tohoto válečného zločinu nebyl nikdy vypátrán. Jen o den později esesmani postříleli na zahradě nedaleké Brettschneiderovy vily 14 mužů, z nichž nejstaršímu Janu Čechovi bylo sedmdesát a nejmladšímu Vilému Brettschneiderovi pouhých osmnáct. Nejhorší masakr konce 2. světové války v Praze se pak odehrál 8. května na Masarykově nádraží. To během květnové vzpoury vůči okupační moci obsadili povstalci. Jenže v noci na 8. května nádraží obklíčily po zuby ozbrojené německé jednotky. Proti jejich dělům a stíhačům tanků stálo asi jen 100 vlastenců, kteří nakonec druhý den ráno přesile podlehli. V zuřivé pomstě tam nacisté postříleli nejméně 53 mužů, z toho i několik cestujících a dva šestnáctileté učně z nádražní restaurace.
Vraždění v Úsobské ulici ale bylo přesto unikátní v tom, že jeho oběti zemřeli jakoby pouhou nešťastnou volbou osudu. Později se objevily spekulace, že možná nešlo o náhodu, ale že tam vrazi v uniformách šli na popud jedné německé občanky. To se však nepotvrdilo. Dnes na místě neštěstí, nesoucí jméno ulice Obětí 6. května, stojí na jednom z domů pamětní deska a na zahradě druhého pomník.
